Je podvečer a já mířím vycházkovým krokem ze stanice metra Palmovka směrem k tramvajové zastávce Libeňský most. Zapadající slunce mě lehce oslňuje. Kochám se atmosférou místa a pozoruji lidi. Na lavičce polepené reklamními letáky sedí dva zamilovaní lidé. Za jejich zády se tyčí kancelářské budovy nadnárodních korporací, před nimi probíhá rekonstrukce mostu – krásné místo pro letní romanci. Mladá žena tmavé pleti a muž výrazně světlejší se drží za ruce a takříkajíc cukrují. Jsem romantik, a tak přemýšlím o krásách a úskalích mladé lásky. Z krátkého přemítání mě vytrhává objemný plivanec, který mi dopadá pod nohy. Překvapeně zvedám hlavu. Chrchel vyšel z úst muže okolo šedesátky s mírně zarudlým obličejem, v obnošených kraťasech a tričku, s igelitkou v ruce. „Kde to, kurva, žiju, ty vole! Ten svět se už vážně posral! Já bych to postřílel,“ ulevil si a naše oči se na malý okamžik střetly. Poté se ještě jednou otočil k mladému páru. Beze slova jsem překročil plivanec, obešel řečníka a pokračoval dál směrem k zastávce. Místo úvah o mladé lásce se mi nyní hlavou honily nálepky, jimiž bych mohl původce plivance z nenávisti náležitě označit. A nebylo jich málo. Neměl bych zakročit a informovat onoho muže, že jeho věty by mohly být trestné? Po pár metrech jsem naštěstí dokázal nálepkování i občanský aktivismus zahnat. „V jakých podmínkách ten člověk asi vyrůstal? Daří se mu dobře? Z čeho má strach, rozhodí-li ho zamilovaný etnicky smíšený pár? Není osamělý? O čem bychom spolu asi hovořili, kdyby byl mým klientem v kontextu psychoterapie?“ ptal jsem se sám sebe a snažil se zlost transformovat ve zvědavost. I v kruzích toužících po vzájemném respektu, rovných podmínkách a spravedlivé transformaci lze zaslechnout příliš rychlé odsudky. Možná bychom měli začít více reflektovat naše řeči o „dezolátech“, „náccích“, „rasistech“ a „xenofobech“. Pokud se my sami nezbavíme rigidního, stereotypního uvažování o druhých, jak asi může dopadnout naše volání po otevřené společnosti?