Dílu J. R. R. Tolkiena můžeme rozumět různě. Jako jednomu z nejčistších ztělesnění nostalgie moderní kultury po mytologii i jako jasnozřivé kritice moci. Bylo totiž obojím, což nakonec platilo i pro jednoho z Tolkienových inspirátorů, novoromantika a libertariánského socialistu Williama Morrise.
Pro ideové vyznění Pána prstenů je klíčová scéna, kterou jindy až trapně doslovný stejnojmenný akční film překroutil k nepoznání: setkání Gandalfa a Sarumana v Železném pasu a jejich dialog, který následně první jmenovaný převyprávěl zástupcům národů Středozemě shromážděným v Roklince. Ve snímku byl tento dialog brzy vystřídán přihlouplým soubojem kouzelných holí, který by se hodil spíš do Harryho Pottera, především byl ale oškrábán na kost a v důsledku změněn jeho obsah. Saruman tu je už zastrašený a vyzývá Gandalfa jednoduše ke zradě – k tomu, aby se společně přidali k Sauronovi.
Prsten moci
Tolkienův originál popisuje situaci mnohoznačněji: Saruman zde Gandalfa svádí, aby použili Jeden prsten – ke společné vládě nad lidmi: „Staré časy jsou pryč. Střední časy míjejí. Mladší časy nastávají. Doba elfů skončila, ale naše doba právě nastává: svět lidí, jemuž musíme vládnout. Musíme však mít moc, moc řídit všechny věci, jak chceme, pro dobro, které …
