Ilustrace Veronika Dub
Volby do europarlamentu byly pro evropskou levici a Zelené porážkou a v mnoha zemích byly porážkou také pro liberální střed. Platí to zejména pro Francii, jejíž prezident Emmanuel Macron na volební neúspěch zareagoval vyhlášením předčasných voleb. Kdyby takový krok podnikl kdokoli ze středo- a východoevropských politiků, mluvilo by se o destrukci demokracie, „Napoleonovi z Wishe“ to ale prošlo. Macron si vědomě zahrál s hrozbou nástupu krajní pravice v naději, že mu slábnoucí, ale stále ještě funkční antifašistický instinkt přihraje spolupracující parlament. V tom se však přepočítal – volby vyhrála levice, která dokázala na šok reagovat imponující jednotou a přesvědčivým programem. Ten zahrnoval 35hodinový pracovní týden, snížení věku odchodu do důchodu na šedesát let, progresivní zdanění (rovněž velkou daň penalizující odchod kapitálu z Francie, pokud by někdo chtěl zdanění uniknout – zdravíme Daniela Křetínského) a masivní výstavbu levných bytů. Požaduje také vlídnější migrační politiku (včetně zachraňování uprchlíků ze Středozemního moře a vytvoření statusu klimatického uprchlíka), ambiciózní klimatické plány, sebeurčení trans lidí, uznání Palestinského státu, podporu Ukrajiny, postavení Putina, palestinských i izraelských válečných zločinců před soud, poslání mezinárodních mírových sil k ochraně ukrajinských jaderných elektráren a mnoho dalšího. Levice zachránila demokracii před Macronovým hazardem – bohužel to nešlo jinak než zároveň s ní zachránit i Macrona. Ve stejném týdnu uspěla ve Velké Británii Labour Party. Že by levici svítalo na lepší časy?
V Česku se o sjednocování levice vedla rovněž diskuse už od eurovoleb – na debatě iniciované Janou Maláčovou ji s agilností sobě vlastní prosazoval Matěj Stropnický, bývalý předseda Strany zelených a posléze padawan „konzervativního socialisty“ a stoupence krajní pravice Petra Druláka. Patrně i pod vlivem kyselých hroznů z toho, že sám nabídku Kateřiny Konečné odmítl, a proto dnes nesedí v europarlamentu, přišel s názorem, který pak kdekdo opakoval: pro záchranu levice je třeba, aby se sociální demokracie po svém žalostném výsledku přidala k bizarní kandidátce Stačilo!. Ta je přitom produktem námluv komunistické strany s krajní pravicí (ze společné kandidátky s béčkem SPD kolem Jindřicha Rajchla sice sešlo, ale od rajchlovců zde zůstal druhý zvolený europoslanec Stačilo! Ondřej Dostál).
K výsledkům francouzských voleb se vyjádřila i Konečná, předvídatelně v duchu tvrzení, že se levice musí spojit. Sama prý s francouzskou levicí nesouhlasí v mnoha „kulturních“ tématech, ale levici přece definuje především ekonomika – a tam nám prý francouzská levice ukazuje cestu.
Jak už to tak bývá, Konečná má i nemá pravdu. Ano, ekonomická témata jsou klíčová. Ovšem se dvěma podstatnými „ale“. To první spočívá ve faktu, že jen ona levici nedělají. Jejím předpokladem je také étos rovnosti a solidarity, étos, jehož minimalistickým vyjádřením je odpor ke všem podobám krajní pravice. Právě tento étos byl pro francouzskou levici zásadní, odpor ke krajní pravici byl zdrojem její přesvědčivosti a úspěchu v přinejmenším stejné míře jako ekonomický program. Jsme-li tento étos ochotni zaprodat chvilkové popularitě a pofidérnímu úspěchu, není důvod říkat si levice, lépe nám sluší jiný název, třeba Sdružení laciných oportunistů.
Druhé „ale“ spočívá v bohorovné představě, že témata jako klima, migrace, rasismus či feminismus lze brát jako „kulturní“, a tím pádem druhořadá oproti tématům ekonomickým. Levice není levicí proto, že jednostranně upřednostňuje boje o mzdy, důchody či pracovní dobu, ale proto, že vidí ekonomickou dimenzi a sociální spravedlnost i v ostatních bojích. Existuje snad téma, jež by dnes bylo ekonomičtější než klimatická krize? Neexistuje, a Konečná to ví velmi dobře, vždyť spor o klimatickou politiku byl důvodem, proč spolu s Ondřejem Dostálem odešla z radikálně levicové frakce v europarlamentu.
Jak ukázala filosofka Nancy Fraser, většina sociálních bojů má dimenzi uznání i dimenzi přerozdělení. Feministické a antirasistické boje byly určitě, zejména zpočátku, především bojem proti předsudkům, které dělaly z žen a barevných druhořadé lidi. Jsou to ale rovněž boje o nápravu ekonomických nerovností způsobených mnohasetletým přetrváváním těchto předsudků.
Česká levice by potřebovala sjednocení podobné tomu francouzskému. Jeho tmelem ale musí být schopnost odvážného, progresivního programu (adjektivum progresivní je dnes pro mnohé konzervativce na levici největší strašák, ač jde o synonymum slova, jež bylo odjakživa základem levicové politiky: pokrokový). Potřebujeme spojenectví od Zelených přes sociální demokraty až po krajní levici. Dávalo by smysl, kdyby se ho tak jako ve Francii účastnili komunisté – za pochybení v minulosti se omluvili a diktatury se zřekli. Problém je, že už dávno žádné komunisty, s jejich programovou odvahou, antinacionalismem, antikapitalismem a zásadovým odporem ke krajní pravici na rozdíl od Francie nemáme. A nemáme tu ani Jeana-Luca Mélenchona, radikálně levicový pól, který by byl tak silný, že by nešel obejít. Máme tedy sice v něčem shodné „objektivní podmínky“ (nemožnou středopravicovou vládu a nevábnou opozici), ale pro českou levici bude návrat na scénu mnohem obtížnější než pro tu francouzskou.
Autor je politolog a novinář.