Přeložila Ingeborg Fialová-Fürstová
Univerzita Palackého v Olomouci 2023, 284 s.
Olomoucký rodák Franz Spunda (1890–1963), který většinu života působil ve Vídni, byl mezi válkami vydáván i v češtině, po angažmá v NSDAP se po něm však slehla zem. Nyní je jeho dílo připomenuto nově přeloženým okultním románem z roku 1928. Kniha o osudovém setkání a lásce, která překoná ďábelské nástrahy pohrobků templářského hnutí, je melodramatický brak, navazující na tehdy oblíbené exploatace mystiky a alchymie. Příběh se točí kolem zděděných alchymických arkán: vyrábí se tu zlato z olova, pije se aurum potabile a odhalují se rejdy templářů usilujících o vládu nad světem za pomoci děsivého Bafometa. V předmluvě se mimo jiné dočteme, že „na rozdíl od Meyrinkova módního a široce exploatovaného okultismu se Spunda ve svém raném díle dotýká intuitivního pojetí hrůzy, bez učených příkras“. Hrůzy je však v románu, jenž se s Meyrinkovým dílem nedá příliš srovnávat, spíš pomálu, ocenit naopak lze disputace o vztahu okultní tradice a církevního učení. Spunda měl nastudováno obojí a pokoušel se funkčně propojit jednotlivé motivy i historické příklady, byť poněkud na úkor konzistence děje. Všechna pozornost je přitom směřována ke schopnosti rozlišit mezi dobrem a zlem. Dozvídáme se, „že vše, co staré knihy sdělovaly, bylo jen podobenství a že řešení všech tajemství leží jen v lidském srdci, k němuž směřují vyšší síly, aby je očistily a posvětily, zatímco temné síly se manifestují jen v jeho pozemskosti. A že z hvězd vychází záření, které oba světy drží pohromadě v harmonii, jež – byť zdaleka není dokonalá – radostně přitakává svému božskému tvůrci.“