Jsi turista? A co to znamená?

Jezdíte na dovolenou? A pokud ano, kdy a kde jste byl naposled?

V únoru jsem byl v Somálsku, přesněji v Somalilandu – využil jsem volno po semestru na univerzitě. Musím se přiznat, že jsem jel i za sluncem, ale zároveň šlo o návrat do míst, kde jsem dřív prováděl výzkum. Chtěl jsem vidět, jak se Somaliland za patnáct let změnil a jak vypadá demokracie v mezinárodně neuznaném státě, který je ve válce. Takže to nebyla tak úplně dovolená…

A co tedy byla poslední „opravdová“ dovolená?

Několik posledních let jezdím do lesů, hlavně do Finska. Tam jsou nádherné lesy a já po nich dva týdny v roce chodím s holemi na nordic walking. Snažím se, aby šlo o rekreační výjezd v tom smyslu, že se má hlava vyprostí ze svých každodenních kontextů, a k tomu potřebuji les a fyzickou aktivitu – dvacet třicet kilometrů rytmického pochodu denně, kdy se nehýbou jen nohy, ale celé tělo. To je vlastně jediná opravdová dovolená, zbytek jsou převážně pracovní cesty.

Označil byste takovou aktivitu za postturismus?

Ideální postturistická cesta vlastně neexistuje. Není cesta, kdy bychom si byli opravdu plně vědomi toho, co děláme, proč to děláme a jaký to má dopad na svět. Existují určitá vodítka postturismu, kterých se můžeme více či méně držet. Když jedu do Finska, snažím se chovat co nejekologičtěji, tiše, nikomu neškodím, v lese i spím, mám respekt ke zvířatům, piju vodu z pramenů – jako bych téměř neexistoval. Když mířím do Somálska, musím tam doletět, nutně vzniká obrovský rozdíl mezi mnou, bohatým vzdělaným Evropanem, a místním obyvatelstvem, vstupuji do kontextu turistického byznysu. Ve Finsku si všechno zajistím sám, jediný příjem, který ze mě má turistický průmysl, je tištěná mapa. V Somálsku mě ale někdo tím či oním způsobem obsluhuje, od vyzvednutí na letišti po speciální ochranku v turistických zónách. V tomhle ohledu jsem určitě lepším postturistou ve Finsku. Pokud jde ale o to, co pak můžu předat světu, má výjezd do Somálska navrch, protože se tam něco dozvím a pak se tomu věnujeme se studenty. Což jen ukazuje na nejednoznačnost pojmu postturismus. Není to nicméně jeho vada, ale zkrátka rys, anebo i přednost – postturismus není ideologie ani náboženství.

Dalo by se v několika větách říct, co tedy postturismus je?

Předpona „post“ v sobě obsahuje autokritickou reflexi – ať už jde o postkolonialismus, nebo třeba o postrůst. Nemusí znamenat, že už jsme v období „po“, ale i že kriticky přemýšlíme o tom, jak jsme si doteď počínali. A do postturistické situace můžeme zapojit celou řadu kritických teorií – ekologických, kulturních, historických a dalších –, abychom lépe pochopili svou roli jakožto turistů. Turisty jsme proto, že přijímáme určitou roli, kterou téměř vždy sehráváme v kapitalistickém světě; ta se úzce váže k ideji volného času – která je mimochodem poměrně nová, je tu zhruba dvě stě let – a zároveň se pojí s modely lidského jednání, ať už hostů, nebo místních. A jak už to s rolemi bývá, těžko se z nich vystupuje. Postturista je někdo, kdo dokáže zaujmout odstup a ptát se: Co je to za roli? Jaké má důsledky? Kdo z ní vlastně má prospěch a kdo ne? Jak ji mám hrát? Je v tom něco z postmoderního přístupu, protože se jakožto uvědomělý turista ptám po pravidlech hry, kterou hraju. A pokud si ta pravidla uvědomím, pak se je můžu pokoušet změnit.

Přepona „post“ má ale i význam následnosti. Dá se tedy říct, že máme­-li být postturisty, musíme být nejdřív turisty?

Je to sice smutné, ale myslím, že ano. Musíme projít zkušeností turisty, abychom byli dobrými postturisty. Podobně jako figuru a roli rodičů plně pochopíme, až když se jimi staneme. Postturista sice může sáhnout i po teorii, ale učí se hlavně z vlastních zkušeností. Jsem přesvědčen, že jde o vývojovou etapu, a ne něco, co se dá dělat „rovnou“.

Znamená to tedy, že být postturisty je snazší pro Evropany než pro obyvatele globálního Jihu, kteří sice cestují čím dál více, ale neprošli si tak intenzivní turistickou zkušeností?

Navzdory zdání bych řekl, že být postturistou může být pro obyvatele globálního Jihu ve výsledku snazší než pro nás. Turismus je evropský a eurocentrický koncept. Masová turistika, která se zrodila v polovině 19. století, je úzce spjatá s kolonialismem, s ideou objevování, dobývání, s evropskými kategorie­mi třídy a s pojetím práva, které vepsalo do právního řádu nárok na dovolenou. A evropský původ má také soubor „turistických pravidel“ – na co se díváme, co fotíme, systém „nevinného“ turistického chování, vzhled hotelů, snídaně, které se říká kontinentální… Zdá se mi, že je snazší to prohlédnout zvnějšku tohoto kulturního kontextu než zevnitř. A pak může být snazší i aplikovat kritickou předponu „post“ – ano, vyrazit na klasickou dovolenou, ale rychle si všimnout, že jde o účast na globálním eurocentrickém pojetí trávení volného času, vytvořeném bílým člověkem pro bílého člověka, i kdyby to mělo být daleko od Evropy. Pokud přicházíte zvnějšku, možná si dřív uvědomíte, že jde o svého druhu společenskou smlouvu, a právě to postturista dělá. Ale třeba se mýlím.

Ve svých textech často navazujete na kulturního teoretika Edwarda Saida a jeho koncept orientalismu. Co je vlastně orientalismus a jak se projevuje v turismu?

Said od počátku patřil k menšině – narodil se v Palestině do křesťanské rodiny, která se záhy přestěhovala do Egypta. Vychodil elitní střední školu a pokračoval na amerických univerzitách. V roce 1978 vydal knihu Orientalismus, základní dílo postkoloniální teorie, dodnes v mnoha ohledech kontroverzní. Co je to ten Orient, z něhož pocházím? ptá se v ní. A dospívá k závěru, že Orient neexistuje, že je to konstrukt vytvořený Západem, a to tak, aby si mohl legitimizovat ať už podrobení blízkovýchodních a dalších zemí, anebo třeba jen pocit nadřazenosti. Said to dokládá na západních textech popisujících zejména Palestinu a její obyvatele, v nichž Orient může mít negativní, ale někdy i pozitivní rysy, ale nikdy není „normální“, protože „normální“ jsme přece my, Evropané.

Pokud se zamyslíme nad tím, jakým způsobem popisuje svět turistický průmysl prostřednictvím průvodců, blogů, účtů na sítích a podobně, vidíme podobný princip. Zpravidla jde o velmi eurocentrický přístup, jako u dávných cestovatelů do Palestiny. Obyvatelům popisovaných zemí odnímáme subjektivitu a sebeurčení: to my je popisujeme, sami pro sebe a tak, aby plnili naše potřeby. V tomhle ohledu je turismus – jakožto figura, idea, způsob trávení volného času – dědicem orientalismu.

Podobně jako „Orient“ se nejspíš dá dekonstruovat i jedno z klíčových slov turistického průmyslu, tedy „exotika“…

Termín „exotika“ funguje velmi podobně. V Indonésii, kterou se zabývám odborně, jsem jednou dělal výzkum právě na téma vnímání exotiky. Pokládal jsem Indonésanům jednoduchou otázku: „Kde je exotika?“ Indonésie sestává z mnoha ostrovů a lidé z Jávy, tedy toho nejlidnatějšího, často kladli „exotiku“ na ostatní ostrovy, jako je Sumatra nebo Borneo, jiní pak do afrických zemí, ale nikdo nikdy nezmínil žádnou evropskou nebo západní zemi. Když jsem pak stejný výzkum opakoval v Polsku, všichni jmenovali různé státy v Asii a Africe. A pak jsem se ptal v Nizozemsku, které Indonésii kolonizovalo – a tam Indonésie zaznívala velmi často. Máme tedy co do činění s nesymetrickým termínem: pro nás popisuje neevropský svět, ale jeho obyvatele ani nenapadne, že by Evropa byla exotická. Encyklopedická definice říká, že exotika znamená něco cizího, „úplně jiného“ – což není pravda. Exotika je popis nezápadního světa jako ne­-normálního, čímž opět narážíme na Saida a orientalismus.

Turistický byznys také neustále vybízí k „objevování“. Je i v této posedlosti domnělým objevováním něco z dědictví kolonialismu?

Žádné objevy pochopitelně neexistují. Ano, když Kolumbus v roce 1492 připlul na Bahamy – říkáme tomu „objevení“ (odkrycie) Ameriky, ale přesnější by bylo spíš „zakrytí“ (zakrycie) –, začal o ní vyprávět podle svých potřeb, a překryl tak vyprávění tamních obyvatel, kteří byli během pár desítek let vyhlazeni kvůli honbě za zlatem. A podobně je to s objevováním v turismu: to my tvoříme vyprávění, které umlčuje místní lidi. Jeden z mých výzkumů v Indonésii se zaměřil na autory turistických průvodců. Prošel jsem produkci sedmi největších značek – Lonely Planet, Rough ­Guide a dalších – za celé desetiletí 2002–2012, tedy asi stovku titulů, a udělal jsem si katalog všech autorů. Zajímalo mě, odkud jsou lidé, kteří formují představy naprosté většiny turistů mířících do Indonésie. Kolik myslíte, že mezi nimi bylo Indonésanů? Ani jeden. A kolik bylo autorů mimo anglosaský kulturní okruh? Dva: jeden Francouz a jeden Rus. Celý turistický obraz Indonésie tak vytvářejí lidé z anglosaské kultury, s jejich hodnotami, potřebami, touhami, strachy. Indonésané jsou jen ti popisovaní. A pak přijedou turisté připravení zaplatit, aby viděli to, o čem si přečetli. Místní lidé, pokud si chtějí vydělat, musejí odehrát roli popsanou v průvodci. Tak funguje mechanismus proměny světa podle vkusu turistů.

Před deseti lety jste založil stránku post­-turysta.pl, kde jsou k přečtení desítky esejů na témata, o nichž se právě bavíme. Mně připadají napsané zcela srozumitelně, ale řada návštěvníků vyslovila v komentářích opačný názor. Je vůbec možné převést problematiku turismu do jazyka přístupného běžné středostavovské rodině, která se právě chystá na Bali?

Ne, bohužel. Je obecnou prohrou kritického myšlení, že je jak na úrovni jazyka, tak i konceptů složitější než to, co je kritizováno. Opravdu jsme se snažili všechno podat co možná nejpřístupněji, někdy až reportérským stylem, ale stejně se to mohlo dostat možná k deseti procentům nejvzdělanějších lidí v Polsku. Pokud by se věci měly opravdu změnit, myslím, že by se mělo začít ve školách. V našem školství se děti neučí nic o volném čase – jako by neexistoval, snad právě proto, že je to čas volný od školy. A přitom to, jak ho trávíme, má své důsledky. Mám například někam jet, opít se do němoty, křičet na ulici, ať žije FC Barcelona a Robert Lewandowski, a rušit tím ostatní, nebo dělat něco jiného? Pokud by ve školách existovala aspoň nějaká reflexe volného času, možná by bylo snazší poukázat na to, že je tu problém. Jenže v klasickém rozvržení předmětů – matematika, zeměpis, biologie a tak dále – není snadné přijít s jednoduchou otázkou: Jsi turista? A co to vlastně znamená? Lidé pak jednoduše plní svou roli turistů, aniž by se nad ní pozastavovali.

Nedávno jste se v jednom tweetu pozastavoval nad tím, že známý román Pouští a pralesem, dobrodružná young adult próza Henryka Sienkiewicze z roku 1910, je dodnes školní četbou…

Už sto let, s krátkou přestávkou v padesátých letech 20. století, tedy v době nejtužšího stalinského komunismu, kdy byla kniha prohlášena za příliš koloniální… Brzy se ale na seznam četby vrátila, a tak i dnes každý polský puberťák čte o Africe v knize polského nobelisty, který nota bene v Africe ani pořádně nebyl, jen obeplul její část lodí a na kontinentu strávil sotva pár dní. To, co popisuje v Pouští a pralesem, vychází spíš z viktoriánské literatury, která v té době byla už pár desetiletí stará. Jedenáctileté dítě se tak poprvé setká s Afrikou skrze koloniální, rasistickou knihu plnou stereotypů, která nemůže rozvinout jeho myšlení dobrým směrem. Já bych četbu té knihy přesunul do některého z posledních ročníků gymnázia. Sedmnáctiletému člověku ji můžete předložit v hodině dějepisu jako zdrojový text a ukazovat na něm, co je orientalismus, jak se ustanovuje rozdíl mezi „my“ a „oni“ – hrdinové jsou bílí a vzdělaní, zatímco černoši jsou hloupí, naivní a mluví v infinitivech, muslimové jsou lstiví – a jak tyto stereotypy ovlivňují naše vnímání skutečnosti. Nejde mi přitom o cancel culture, to v žádném případě – vezměme tu knihu jako text, na němž se můžeme učit kritickému myšlení. Při současném stavu jen produkujeme další generace lidí náchylných ke stereotypům.

Nedochází vlastně v turismu k jakési infantilizaci nejen místních obyvatel, ale i samotných turistů?

Turista má potřeby, které mu často vtiskl do mysli samotný turistický průmysl. Chce například, aby všechno mělo příchuť dobrodružství, což je opět kategorie 19. století – tak jako v Pouští a pralesem a dalších dobových knihách, kde je cestovatelem vždy bílý muž ze střední třídy. Turista chce objevovat, protože viděl spoustu filmů o objevech, případně touží po nějakém mystickém zážitku a tak dále. O turismu se občas mluví jako o marketingu potřeb a zážitků. Prodávají se zážitky, ale ty můžou těžko přijít, pokud někam jedete na týden nebo na dva, takže všechno musí být trochu plytké, jednoduché a rychlé, jako ve fastfoodu. Lidé v byznysu navíc vědí, že nejlepší byznys je opakovatelný a škálovatelný. Nemůžete pořád vymýšlet něco nového. A tak se třeba v Etiopii každý den vezme větší či menší skupina turistů, kterým se ukazuje, jak domorodí Hamerové skáčou přes býky. Pro jednotlivé turisty je to jedinečný zážitek, zatímco domorodci den co den hrají svou roli. Turističtí průvodci a s nimi celý průmysl vytvářejí jednoduché zážitky.

Ale svět není jednoduchý. Mezikulturní setkání je náročná věc, vyžaduje spoustu empatie, citlivosti, znalostí. Takže na jedné straně máme prosté a příjemné zážitky a na straně druhé vám někdo říká, že se toho musíte strašně moc naučit, mít otevřenou hlavu a nikomu neškodit. Pohodlnější je pochopitelně to první. Postturismus je tedy svým způsobem úzkoprofilový. Což mu neubírá na smyslu ani významu, jen zkrátka vyžaduje větší úsilí. Ale spousta lidí už chápe, že žijí ve světě plochých zážitků, a začíná je to unavovat. A právě v momentu únavy se mohou začít ptát, co to vlastně dělají.

Zatímco si tu povídáme, na různých místech jižní Evropy protestují místní obyvatelé proti přetížení turismem. Je možné, že turismus v Evropě už je v bodu kulminace a přestane růst?

Evropa má v tomhle trochu jiné problémy než globální Jih. Turismus ji samozřejmě ovlivňuje, ale na symbolické a narativní rovině nezažívá to, co země Jihu, u kterých platí, že jejich popis z hlediska turismu je tím hlavním vyprávěním, které existuje a které známe. Evropa má výsadu mluvit sama za sebe, vlastním jazykem. Snáz se jí mluví o vlastních problémech s turismem, třeba o Airbnb a celém sektoru krátkodobých pronájmů. Výborným příkladem je Barcelona: před několika lety se objevila zpráva, že Barcelonská univerzita klesá v žebříčcích hodnocení a že nejnadanější studenti dali častěji přednost Madridu a dalším městům. A ukázalo se, že hlavním důvodem je růst cen nájmů – prostě si Barcelonu nemůžou dovolit. Airbnb tak negativně ovlivnilo celý křehký univerzitní ekosystém. Další problém jsou třeba davy lidí využívajících různé veřejné služby v místech, kam přijedou na dva nebo tři dny, a snižují úroveň těchto služeb pro místní – to nejspíš znáte i v Praze.

Kulminační bod se ale neblíží. A to navzdory faktu, že na některá místa v Evropě už se nevejde ani o turistu víc. Na světě je velmi mnoho lidí, kteří by rádi byli turisty, ale zatím si to nemohou dovolit – střední třída v Indii, Číně a dalších zemích, jejichž hospodářství je nicméně na vzestupu. Aspirace těchto lidí jsou často ovlivněné západní popkulturou a patří mezi ně i dovolená, pobyt v hotelech a návštěvy „ikonických“ měst. Jsme tedy spíš někde před polovinou poptávky po turismu než na jejím konci. To, že se třeba do Benátek už nikdo další nevejde, neznamená, že tam nebude chtít jet čím dál víc lidí. A turistický průmysl na kapitalistickém trhu vždycky najde způsob, jak na poptávku odpovědět nějakou nabídkou. Místní nemají moc možností, jak se bránit, v nejhorším případě se odstěhují, a vzniknou tak další kolonizované prostory a turistické čtvrtě, jako je Khaosan Road v Bangkoku, Kuta na Bali, Kazimierz v Krakově – skoro nikdo tam nebydlí, místních ubývá, což vede ke společenské frustraci, protože vlivem turistického neokolonialismu přicházejí o školy, obchody či svatyně, o lokální kulturu nebo i o jazyk. Vznikají tak jakési speciální zóny, kterých jsou po světě tisíce, ale nic nebrání tomu, aby jich byly desítky tisíc.

Znamená to, že se s overturismem budeme setkávat i tam, kde bychom to dřív nečekali? Třeba v Polsku? Přijde mi, že například Gdaňsk je i mezi Čechy čím dál populárnější…

Gdaňsk je dobrý příklad města, které přitahuje turisty a má dobré a levné letecké i železniční spojení. Přijíždí tam čím dál víc návštěvníků nejen z Česka, ale třeba i ze Švédska – večer ve Stockholmu nasednou na trajekt, po ránu jsou v Gdaňsku, kde můžou čtyřikrát levněji nejen pít, ale třeba i zajít k zubaři, strávit tam příjemný víkend a v neděli zase odplout, přičemž většina peněz zůstane ve Švédsku, protože lidé víc utratí za dva večery na trajektu než za jeden v Polsku. Negativní důsledky ale zůstanou v Gdaňsku. V teorii turismu se tomuto úniku příjmů říká leakage effect: většina peněz z cestovního ruchu vůbec neskončí v dané turistické destinaci. V Evropě není tento jev tak silný jako v zemích globálního Jihu. Vůbec nejsilnější je na malých ostrovech, kam se musí pro potřeby turistů skoro všechno importovat.

Neprojevuje se tato forma neokolonialismu i na lokální úrovni, v rámci center a periferií jednotlivých zemí? Třeba ve vztahu Varšavy nebo Prahy a hor u hranic země?

Je to tak. Turistický neokolonialismus s sebou nese dva procesy, které známe z klasického kolonialismu: na jedné straně místní obyvatelstvo marginalizuje či vylučuje, na druhé straně ho činí závislým. Principy turistického byznysu fungují stejně, ať už jde o vztah Evropy vůči Thajsku, nebo Varšavy vůči Tatrám, liší se jen v intenzitě, v míře kulturních a dalších rozdílů mezi turisty a místními. Promítá se to ale třeba ve výběru daní – ty se v Polsku neplatí v místě, kde firma reálně provozuje byznys, ale tam, kde sídlí. V horské obci závislé na turismu tedy může být třeba deset hotelů, ale zisky odcházejí do Varšavy. A Varšaváci, mnohem bohatší než zbytek země, si pak kupují nebo stavějí letní byty po celé zemi a gentrifikují i venkov.

Na druhou stranu v Polsku, které je řekněme středně navštěvovanou zemí, máme relativně „demokratickou“ distribuci turismu. Převažují tu malé hotely a penziony rozeseté prakticky po celé zemi, kde zůstává aspoň část příjmů – ale i problémů – z cestovního ruchu. O prodloužených víkendech se pak ukazuje, že turisté už jsou tak trochu všude, i když nejde o velké davy. Opačným příkladem může být Egypt: ten turisty zavírá ve specializovaných zónách na pobřeží nebo na Sinajském poloostrově, zatímco jinde je téměř nepotkáte, i v Káhiře jich je vlastně málo. Vidíme tu dvě strategie: buď turismus kanalizovat, anebo ho rozptýlit. Oboje má pochopitelně své výhody i nevýhody.

Jsou to teprve tři roky, kdy vlivem pandemie necestoval skoro nikdo. Jsme dnes zpátky ve světě před covidem?

Na začátku pandemie se objevila spousta analýz o tom, že turismus projde revoluční proměnou, i katastrofických vizí úpadku. A brzy nato jsme viděli, že se turistický byznys postavil na nohy takřka z roku na rok. Lidé dva roky téměř necestovali, a o to víc byli na cestování natěšení. Takže máme od roku 2022 co do činění s dalším globálním boomem turismu; na pandemii už se prakticky zapomnělo.

Poslední otázka nemůže znít jinak: kam pojedete na příští dovolenou?

Určitě bych zase rád do finských lesů. Jenže mám nemocného psa, takže ho možná vezmu autem někam po Polsku, abych mu udělal co nejhezčí prázdniny, budou to jeho poslední. A pokud nedejbože před prázdninami umře, pak se nejspíš zachovám jako nejtypičtější turista. Koupím si na poslední chvíli nějakou levnou letenku, spáchám všechny hříchy, které se dají spáchat, a druhý den se vzbudím v hotelu někde v Tokiu nebo v Buenos Aires s obrovským postturistickým pocitem viny. Ale i pocit viny je důležitý a neměli bychom se ho bát. Třeba se díky němu zamyslíme nad tím, jak co nejméně škodit svou účastí na turismu, jednom z největších sektorů globální ekonomiky.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.