Kde všude se bude tančit zítra?

„Na, na­-na­-na, na­-na­-na / na­-na­-na­-na­-na­-na,“ dik­­tuje purpurově zářící obrazovka návštěvníkům Blue Bird Karaoke Clubu, co mají zpívat, a chumel převážně mladých lidí z různých koutů světa se odhodlaně snaží trefit do nenáročného refrénu písničky od My Chemical Romance. Návštěvníků je tolik, že se do baru ani nevejdou, a tak se zpívá a trsá i před ním. „Super zábavné místo, jen nápoje jsou velmi drahé, takže bych doporučila se předpít,“ radí uživatelka Tiffany v jedné z čerstvých recenzí na googlu a zdá se, že většina zpívajících tak učinila. „Obecně ale skvělý zážitek v pozdních nočních hodinách.“ Další karaoke bar je hned naproti, zrovna z něj zní Shakira – „Whenever, wherever, we’re meant to be together“ –, ale dostat se tam není snadné, protože celý průchod mezi vnitrobloky je i v půl druhé v noci plný popíjejících lidí. Ať se vydáte na kteroukoli stranu, vypadá to stejně: jeden zábavní podnik za druhým, změť jazyků, hudba, smích a křik.

Kdyby se sousední bar nejmenoval po Ferenci Puskásovi, sotva by člověka napadlo, že se nachází v Maďarsku. Jenže Budapešť se od zbytku země dost liší a tahle čtvrť se zase liší od většiny Budapešti. Jsme v Erzsébetvárosi, sedmém městském obvodě, konkrétně v jeho části, která sousedí se starou Peští a je známá jako party district. Tvoří ji zhruba deset ulic a patří k nejkosmopolitnějším místům Evropy – a také k těm, jež nejvíc poznamenal turismus.

Čas od času se z nočního života v sedmém obvodu stane téma celostátních médií a politiky. V květnu, pár týdnů před komunálními volbami, se situací zabývala Orbánova vláda. Ve vládním věstníku pak vyšlo komuniké, podle nějž je ve vnitřním Erzsébetvárosi nutné urychleně zřídit policejní stanici, a k věci se vyjadřovali kandidáti vládního i opozičního tábora. Mluvili o hluku a špíně, špatné pověsti a veřejné bezpečnosti. Čtvrť si ale dál žije vlastním, převážně neregulovaným životem. Jak se stalo, že pár set metrů od baziliky svatého Štěpána ­vznikl takový zábavní babylon? Jaký vztah k němu mají obyvatelé Budapešti? A co vypovídá o současných podobách a problémech turismu?

Řecký langoš s britskou kávou

Budapešť, kam s kolegyní Alžbětou Medkovou přijíždíme za horkého červnového dne, má leccos společného s Prahou. Obě města lákají kulturním dědictvím a stále ještě relativně levným alkoholem a zábavou. To generuje dva základní typy turistů – jedni se potí při výstupu na Pražský nebo Budínský hrad, druzí v nočních klubech kolem Václavského náměstí nebo Gozsdu udvaru. Sedmý budapešťský obvod ale nabízí něco, co se v naší části Evropy jen tak nevidí: zábava tu probíhá nejen v hospodách a klubech, ale i kolem nich, ve zdánlivě normálních ulicích a činžákových vnitroblocích takřka v centru města.

Ubytováváme se v sousední čtvrti Józsefváros, která patří v Budapešti k nejchudším, a je tak o něco levnější. Apartmán jsme rezervovali přes booking.com, ale když dorazíme, vidíme, že ubytování by se hodilo spíš do nabídky Airbnb – platformy, která co do zisků už dohnala svého „tradičnějšího“ konkurenta. Instrukce nám posílá po Whats­Appu jistý pan Colton: kód nám otevře dveře do průjezdu klasického pešťského činžáku pro nižší třídy, projdeme na druhé nádvoří a na zdi najdeme typickou schránku na klíče. Chybějící povlečení nám ovšem nepřinese Colton – zřejmě expat, který zainvestoval do bytu a používá ho na krátkodobé pronájmy –, ale utahaný pán, který mluví jen maďarsky. Kdo tu asi bydlel dřív? napadá nás, zatímco sem z bytu na druhé straně pavlače doléhá konejšivý monolog maďarské televize.

Večer míříme do večírkové zóny. Přejdeme Rákocziho třídu a míjíme čínské a thajské restaurace, wok a sushi bary, íránskou cukrárnu, kebabárny, italské podniky Ciao Bella a Pasta Bella, Havana Salsa Bar, palačinkárny, burgrárny a bary v americkém stylu, irish puby, košer restaurace i neurčité podniky s názvy jako Traveller’s Bar. Nechybí řecká restaurace, která na typicky modrobíle vyvedené ceduli nečekaně nabízí i langoš, na nějž vám ovšem dají „řecký“ neboli balkánský salát. Jinde zase na obrazovce namířené do ulice pouštějí video prezentující inovaci v podobě plněného langoše – čili vlastně pirohu –, ke kterému si můžete dát Costa Coffee. Zároveň na každém rohu narážíme na plakáty z kampaně k právě proběhlým komunálním volbám. Se starostou sedmého obvodu Péterem Niedermüllerem, který v nich obhájil mandát, už mám domluvenou schůzku, a jsem čím dál zvědavější, co mi řekne.

Kolem půlnoci přicházíme do ­epicentra dění – ke komplexu Gozsdu udvar. Je to sou­­bor sedmi čtyřpodlažních domů s šesti vnitřními dvory propojenými velkorysým, asi čtvrt kilometru dlouhým průchodem. Stavba vznikla na přelomu 19. a 20. století z pozůstalosti jednoho uherského mecenáše, po druhé světové válce byla zestátněna a začala chátrat, v roce 1999 ji městská část levně prodala soukromým investorům. Dnes ji celou zabírá turismus a noční život. Postupujeme pomalu, prodíráme se skupinkami lidí kolem ka­­raoke barů, pivnic, strip baru a dalších podniků. Pobaveně si čteme cedulku vyzývající k respektu vůči rezidentům a nočnímu klidu, které si většina lidí ani nemá šanci všimnout. Čím hlouběji se noříme, tím víc je tu husto. Uprostřed, u třetího nádvoří, nás obří plyšový medvěd zavěšený u stropu láká do rozlehlé, růžově osvětlené herny. Jsou tu fotbálky, pinball, závodní simulátory, desítky dalších atrakcí, které ani neumím pojmenovat, několik barů a omamující hluk.

Zóna šťastných lidí

Po chvíli vyjeveného zírání zdejšímu ruchu přivykneme a probíjíme se do dalších nádvoří. Dojdeme k Blue Bird Karaoke Clubu a nakoukneme i do podniku s neprůhlednými okny, kde na barovém pultě twerkují tři dívky ve spodním prádle, a když jim někdo zastrčí za podvazek bankovku, přiblíží mu hýždě k obličeji. U baru It’s Beer O’Clock se chvilku bavíme s náhodnou mladou ženou, která tu v dobré náladě sedí s pivem a cigaretou – tipoval bych ji na Západoevropanku, ale je to Ukrajinka, která už před ruskou invazí odešla za prací do Varšavy. Je tady už pošesté, má v Budapešti kamarádku a pokaždé se spolu vypraví do večírkové zóny. Líbí se jí, že se tu potkávají lidé z celého světa, a vlastně tak zosobňuje marketingový slogan Gozsdu udvaru: ­Where happy people meet. Moje očekávání, že tu budeme potkávat hlavně mladé západoevropské alkoturisty na všelijakých pánských jízdách a rozlučkách se svobodou, pro které patří Budapešť spolu s Prahou stále ještě mezi top destinace, se nenaplňuje: jsou tu samozřejmě také, ale spolu s nimi i ženy a muži z různých koutů Evropy, Severní i Latinské Ameriky, Indie, občas vidíme i někoho v muslimském oděvu. Možná nejsou všichni šťastní, ale nikdo nevypadá, že by vyloženě trpěl.

Po zastávce v pobočce ukrajinského řetězce náleven ovocného likéru Pjana Vyšňa se jdeme podívat o pár ulic dál, do podniku Szimpla kert. I tady to žije až tak, že se musíme probojovat ke schodišti, abychom mohli pozorovat dění z pavlačí. Nacházíme se v ikonickém místě budapešťského turistického průmyslu – v nejstarším a nejslavnějším ruin baru, jak se tu říká podnikům, které začaly v nultých letech vznikat v chátrajících činžácích a dvorech sedmého obvodu. Kombinují estetiku přirozeného úpadku s eklektickou DIY výzdobou a většinou jsou plné všelijakých popínavých rostlin. V internetových recenzích se dokola opakuje, že Szimpla kert prostě musíte navštívit. A tak se z původně celkem originálního místa stala turistická atrakce, která se v různých obměnách rozšířila po celé čtvrti. Vstupné se neplatí, podnik si to vynahrazuje na cenách nápojů – půllitr tankové plzně tu stojí 2000 forintů, tedy asi 130 korun. Tomu celkem snadno odoláme, pro dnešek už stejně máme dost.

Nejošklivější klavír na světě

Turismus v Budapešti má ale víc tváří – a s nimi přicházejí zase jiné problémy. Zatímco ze sedmého obvodu se stala zábavní zóna, ve staré Pešti a Budě se množí luxusní hotely. Částečně za tím stojí lidé kolem Viktora Orbána, kteří v hlavním městě sice nevládnou, ale to neznamená, že by tu neměli vliv. Nejvýznamnějším investorem v turistickém průmyslu je mladý podnikatel István Tiborcz, shodou okolností Orbánův zeť. Do proměny několika velkých budapešťských hotelů nalil už přes čtyři miliardy korun s cílem udělat z města vyhlášenou destinaci pro takzvaný high­-end turismus.

Tiborcz ale není ve svých snahách osamocený. Před několika lety vznikl hned vedle baziliky svatého Štěpána luxusní hotel Aria, součást sítě Library Hotel Collection, kterou vlastní americký hoteliér slovensko­-maďarského původu Henry Kallan. Jak se později dočtu, kvůli hotelu byla původní, skoro dvě stě let stará neoklasicistní budova vykuchána tak, až z ní nakonec nezbyla ani většina fasády. My sem ale míříme kvůli baru na střeše hotelu, lákadlu pro zámožnou klientelu, a snažíme se tvářit, že se nám tu líbí. Naše pocity jsou pochopitelně opačné – už u recepce, kde se nás ptají, jestli máme do High Note Sky Baru rezervaci, je vidět, že tu jde především o nevkusné pozlátko a továrnu na společenský status. Ve výtahu nás vítá obrazovka s houslistou a vzápětí se dovídáme, že pokoje jsou rozdělené do čtyř „hudebních žánrů“ – klasika, jazz, opera a současná hudba, „od Bacha po Whitney Houston“ –, když nás ale obsluha konečně usadí na rozpálené střeše, hraje tu stejný latino pop a reggaeton jako kdekoli jinde. Slunečníky by kazily výhled, hlavní devízu podniku, a než vypijeme předraženou kávu, jsme úplně upečení. Sjedeme zpátky do foyer, kterému vévodí nablýskaný černý klavír s designovými inovacemi – má všelijaké ohyzdné aerodynamické výstupky připomínající závodní auta, zřejmě aby budil dojem luxusu.

Večer ukazuji fotku klavíru známým z budapešťské experimentální a improvizační hudební scény. Hned vědí, o co jde, a neskrývají opovržení. Klavír se maďarsky řekne zongora – to slovo mě fascinuje, představil bych si pod ním spíš nějakou bytost z fantasy – a tohle je takzvaná superzongora nebo luxuszongora. Na­vrhl ji prý Orbánův oblíbený klavírista Gergely Bogányi a maďarská vláda jeden takový klavír koupila za pět milionů korun, aby jím ozdobila své aktuální předsednictví Radě EU.

Zajímá nás, co si skupinka kolem stolu myslí o overturismu a o komunálních volbách. „Podle výsledků to sice vypadá, že lidé v Budapešti většinově volí levici, jenže tak to není,“ říká Máté, vystudovaný filosof, který se věnuje organizování koncertů. „I když se ty strany označují třeba za sociálně demokratické, definují se hlavně jako opozice proti vládě a Orbánovi, a proto je taky lidé volili. Jsou to spíš liberálové a sociální témata zas tak neřeší. To je i případ starosty Niedermüllera – nemluví špatně, ale moc toho nedělá. Až ho uvidíš, můžeš mu říct, že jsem ho nevolil,“ směje se. Máté bydlí v sedmém obvodě, ale stranou od party zóny. Ptám se ho, jestli tam občas chodí. Prý prakticky vůbec, snad jedině s výjimkou podniku Fekete kutya.

Bar Fekete kutya neboli Černý pes už známe, ukázala nám ho kamarádka Ágnes, socioložka. Dá se tu do noci sedět v podloubí stranou největšího mumraje a celkem výrazně tu zaznívá i maďarština. Na čepu mají samá česká piva – speciály z Nymburka a rohozecký kyseláč. Podle Ágnes se problém zdejší večírkové čtvrti spíš přeceňuje a ve skutečnosti obyvatele Budapešti nijak zvlášť nepálí. Odpor proti ní sice existuje, ale nemá sociál­ní kořeny a nesouvisí ani s antiturismem, jaký vidíme v jihozápadní Evropě, jde zkrátka o příslušníky místní zabezpečené třídy, která chce mít klid. Ani Ágnes nemá sympatie pro alkoholické rozlučky se svobodou, stejně tak se jí ale nelíbí tlaky na to, „aby všechno zavřelo o půlnoci, nebo nejlíp v deset“. Do jádra party districtu ale lidi z naší společenské bubliny nic neláká. Kdysi občas zašli do Szimpla kertu na koncert alternativní hudby, ale ta už by se tam dnes neměla šanci uchytit.

Hello, Coco Jambo!

Zatímco se Alžběta vrací do Prahy, já se přesouvám do největšího hostelu ve městě, přímo u vchodu do Gozsdu udvaru, a jdu si ho ještě jednou projít. Opakují se tytéž noční výjevy, ale jsem sám, a tak mi v okolních ulicích občas někdo nabídne nejen drogy, ale i sex. Jsou tu nicméně vážnější zájemci než já. „Hello, Coco Jambo, hello, sexy man!“ volají dvě podsadité ženy na Mexičana v květované košili. Než na protějším chodníku dokouřím, odvádějí si ho za roh. Mezitím tu i hluboko po půlnoci neustále projíždějí žluté taxíky. Často jsou to elektroauta, jenže ta skoro nejsou slyšet, a tak pozoruju, jak se jedním z nich málem nechali srazit tři maníci na koloběžkách.

V Gozsdu udvaru se dávám do řeči se dvěma policisty. Jako snad každá policejní dvojice má i tahle určitý komický potenciál. Maďarsky se jich ptám, jestli mluví anglicky. Vytáhlejší ukáže na kulatějšího, a ten řekne maďarsky: „Minimális.“ Pak se ale docela rozpovídá. Zajímá mě, jak často musí řešit problémy. „Moc ne,“ dovídám se, „ono to vypadá jako blázinec a je tu rámus, ale lidi jen pijou a baví se.“ „A vy sami,“ vyzvídám, „když nejste ve službě, zajdete si sem třeba na drink?“ „To ne. My ani nejsme z Budapešti.“ Zjišťuji, že nejde o strážníky, ale o posily státní policie odněkud z venkova. Ptám se ještě, zda si místní nestěžují na hluk. „Hodně málo,“ odpovídá s úsměvem příslušník. „Tyhle byty,“ máchne kolem sebe rukou, „to je prakticky samé Airbnb.“

Sedmý obvod má jen dva kilometry čtvereční, ale nabídek krátkodobých pronájmů jsou tu stovky. Čtvrť se sice vylidňuje už dlouho, ale Airbnb a turistifikace přispívá k dalšímu vytlačování místních – za deset let jich ubylo sedm tisíc, tedy přes deset procent. Do devadesátých let se tu žilo v často zchátralých činžácích, které občas posloužily jako filmová kulisa – třeba v akční komedii Rudé horko (Red Heat, 1988) s Arnoldem Schwarzeneggerem. Následná privatizace bytů probíhala v Maďarsku trochu jinak než v Česku a nezahrnovala restituce celých domů, i tak se ale bytový fond ve veřejném vlastnictví scvrkl na minimum. Radikální proměna zdejší čtvrti nezačala v devadesátých letech, ale až začátkem nultých, kdy otevřely první ruin bary a domy u Gozsdu udvaru výhodně získal investor, za nímž stojí izraelský byznysmen Arie Yom Tov. Během pár let se oblasti začalo přezdívat party district. V roce 2016 se pak objevily zprávy, že Yom Tov chystá podobné „oživení“ jednoho areálu na budínské straně Dunaje. Je možné, že zábavní zóny v původně obytných čtvrtích budou ještě růst a přispívat k už tak závažné krizi bydlení.

Dá se zkrotit Airbnb?

Jak se k celé věci staví místní radnice? „Party district sice byl jedním z témat voleb, ale zdaleka ne tím hlavním,“ říká mi čerstvě znovuzvolený starosta sedmého městského obvodu, Péter Niedemüller z opoziční středolevé Demokratické koalice, ve své kanceláři na okružní třídě. „Voliče zajímala hlavně bytová politika, zelená politika a ze všeho nejvíc sociál­ní témata – patříme ostatně mezi nejchudší obvody Budapešti.“ Sedmdesátník s brýlemi a knírkem je původním povoláním profesor kulturní antropologie, a zřejmě i proto dokáže problémy čtvrti dobře popsat – mluví o tom, jak byla čtvrť s mnoha židovskými památkami zanedbaná, o počátcích developmentu v raných nultých letech, o gentrifikaci, která vytlačila původní obyvatele žijící v Erzsébetvárosi po generace, o přílivu expatů a krátkodobých pronájmech. „Jako spíše levicové radnici se nám to pochopitelně nelíbí. Musíme hledat balanc, čelit jak gentrifikaci, tak chudobě.“ Když ale dojde řeč na příčiny, je jasné, že mluvím s opozičním politikem. Za situaci podle něj můžou jeho předchůdci z Orbánova FIDESZu, kteří tu vládli v desátých letech a nechali zábavní zónu růst bez jakýchkoli regulací.

„Když jsem byl v roce 2019 zvolen, snažili jsme se zavést systém, podle nějž bude základní otevírací doba do půlnoci, a podniky, které splní potřebná kritéria, budou moct fungovat i po ní. Celkem je v našem malém obvodu osm set restaurací, barů a dalších provozoven a povolení mít otevřeno po půlnoci získalo dvě stě z nich.“ Pokud jde o bezpečnost, sami se prý na Orbánovu vládu obraceli kvůli nedostatečné policejní přítomnosti. „Vláda ale nedělala nic, tvrdila, že vypracuje jakýsi plán, ale pomoct nám nebylo v jejím zájmu. A myslím, že teď to bude stejné. Nejde mi ale o to, mít tu policejní čtvrť. Chceme především kulturní čtvrť,“ říká starosta a opakuje, že na tom radnice „tvrdě pracuje“. Místo laciného alkoholického turismu by prý rád viděl turismus „udržitelný a kulturní, undergroundová divadla a galerie, místa pro začínající a progresivní umělce“.

I když se to neposlouchá špatně, namítám, že globální turistický trh roste a Maďarsko prožívá další turistický boom, což může znamenat spíš tlaky na další rozšiřování party districtu a krátkodobých pronájmů na úkor místních obyvatel. Jak zajistit, aby se to nestalo? Tady už optimistická vize chybí: „My nemáme prostředky, jak Airbnb a další platformy regulovat. Naše jediná pravomoc je omezit počet dní v roce, kdy je ubytování takto využíváno. Ale jak to budeme kontrolovat? To je mimo naše možnosti. My se musíme snažit celý ten turistický sektor zkvalitnit,“ říká mi starosta, a než se rozloučíme, znovu se vrací k představám čtvrti plné alternativní kultury, tu a tam proloženým ironickým výpadem vůči vládě FIDESZu.

Vracím se Wesselényiho ulicí a říkám si, kolik dalších bytů se asi objeví v nabídce Airbnb během aktuálního volebního období. „Využívání bytů pro turistické účely je v Budapešti rozšířenější než v okolních hlavních městech, dokonce i než v Praze,“ napsal mi k problému Bálint Misetics, sociolog, někdejší aktivista a dnes poradce budapešťského primátora pro bydlení a sociální politiku. „V sedmém obvodu je to obzvlášť markantní – takových bytů je tu přes deset procent, mnohem víc, než kolik čítá komunální bytový fond, a už se to blíží velikosti soukromého nájemního sektoru. Klientelu Airbnb tvoří téměř výhradně cizinci ze západních zemí s větší kupní silou. To znamená, že nájemníci, včetně těch potenciálních, musí soutěžit nejen mezi sebou, ale také s bohatší globální střední třídou o víceméně fixní nabídku bydlení.“

Starostův defétismus ohledně regulace Airbnb ale Misetics rozhodně nesdílí: „Městské obvody získaly legislativní pravomoc omezit využívání bytů ke krátkodobým pronájmům a musí se rozhodnout, zda i nadále umožní kvazihotelovému průmyslu expandovat na úkor svých obyvatel, nebo zda budou skutečně řešit krizi dostupnosti bydlení. Po vzoru desítek západních měst měly zavést pravidla, která by umožňovala využívat obytné nemovitosti pro cestovní ruch pouze doplňkově, po menší část roku. Jejich nečinnost je důležitou připomínkou toho, že vládnoucí politická třída – téměř nezávisle na tom, zda je ,liberální‘, ,konzervativní‘ nebo alespoň nominálně ,levicová‘ – často upřednostňuje ekonomické zájmy menšiny bohatých před veřejným blahem.“ Přijde mi to trefné, ale otázka je, nakolik se to týká i budapešťského primátora, středolevého zeleného liberála Gergelye Karácsonye.

Lidé si potřebují vydělat

Turismus je pro Maďarsko důležitější, než by si možná leckdo myslel. Jeho podíl na HDP je vyšší než v Česku, a i když se údaje různí, většinou se pohybují kolem osmi či devíti procent. A nejspíš se bude dál zvyšovat. Budapešť už v počtu návštěvníků dostihla Prahu a po covidu vykazuje rychlý růst. Aktuálně rychle přibývá turistů z Číny, k čemuž přispěly nejen dobré mezivládní vztahy, ale i gastronomická reality show Čínská restaurace vysílaná televizí Chu­-nan – její sedmá sezóna se totiž loni natáčela v Budapešti. Pořad, který byl zároveň reklamou na maďarskou metropoli a v němž pronáší zdravici zástupkyně státní turistické agentury, sledovalo v Číně 160 milionů diváků. Počet čínských turistů v Budapešti ještě téhož roku vyletěl vysoko nad předcovidovou úroveň. Přibývají ale i návštěvníci z dalších zemí, zejména evropských, kteří sem mohou levně doletět s maďarským WizzAirem. A mnozí z nich jistě zamíří i do party districtu.

Když dopoledne vyrážím na vlak, zvědavost a chuť na sladké mě přiměje zastavit se v íránské cukrárně. Je tu klid, jediná zákaznice si persky povídá s cukrářem a nakonec se dá do řeči i se mnou. Je to sympatická šedesátnice, těsně před íránskou revolucí odjela do Budapešti studovat a po ní už tu zůstala. Bydlí prý hned u Gozsdu udvaru, a tak mě zajímá, co si o místních poměrech myslí. „Uznávám, že na mě je to trochu příliš,“ říká mi. „Ale pořád se k tomu snažím přistupovat empaticky. A nejen k té zábavě – Maďarsko na tom není ekonomicky zrovna dobře, a tak chápu, že si lidé potřebují vydělat.“

Užuž chci namítat, že většina zisků stejně skončí jinde – vždyť sedmý obvod i po letech každodenních globálních večírků pořád patří k těm chudším –, ale nechci působit jako politický agitátor, a tak si nakonec povídáme o literatuře a o tom, jaké bylo číst Kafkovu Proměnu v patnácti letech na střeše rodného domu v Teheránu, než přijde čas, abych zaplatil a vydal se rozpálenými ulicemi k nádraží Nyugati.

Ať se ti daří, sedmý obvode. Kde všude se bude tančit zítra?