Padesátý osmý ročník festivalu v Karlových Varech se nesl ve znamení nenápadných filmů. Očekávané opusy z Cannes vzbudily spíše rozpaky. V diskutovaném francouzském feministickém body hororu Substance vítězí design nad scénářem, za nějž snímek paradoxně dostal na květnové francouzské přehlídce cenu. Zklamáním bylo i do sebe zahleděné esejistické sci-fi Šelma Bertranda Bonella, volně inspirované povídkou Henryho Jamese, v němž se cestuje třemi časovými rovinami a také dějinami francouzské kinematografie – jako by autorovým záměrem bylo ukázat, co všechno zná a jak to umí variovat. A tak k nejsilnějším zážitkům patřila spíše drobná díla jako íránský Můj oblíbený dort, dojemný, tragický, vtipný i subtilní příběh chvilkové pozdní romance dvou seniorů, případně další kontemplativní nenarativní dílo Tsaie Ming-lianga Kupředu nikam, které prostřednictvím postavy extrémně pomalu kráčejícího mnicha uprostřed hektického Washingtonu zkoumá mimo jiné různé způsoby vnímání času.
A …
