Reportážní esej o varšavských zahrádkářských koloniích se ptá po příčinách jejich obnovené popularity. Proč si zahrádky pořizují lidé z kreativní třídy, kteří na ně jako malí chodili neradi? Pro některé z nich jsou alternativou dovolené v dalekých krajích, ale spousta zahrádkářů, zejména těch starších, jinam ani nemůže.
Když na jaře vidím modřence, sedmikrásky či jiné drobné květiny, myslím na zahrádky v Racławické. Pamatuju si je jako prostor dokonale ovládnutý člověkem, pečlivě podřízený přísným zásadám a – to asi bylo pro dítě nejhorší – zbavený veškerého tajemství. Tvořily je pravidelné obdélníky půdy obehnané nízkými ploty a plné záhonů, často s malou chatkou nebo altánkem uvnitř. Chodilo se mezi nimi po asfaltových cestách. Na podzim tam vonělo pálené listí, na jaře vlhká půda. Kopání řádků i shrabování listí se věnovali muži s prošedivělými či prořídlými vlasy, rozhodně byli nemladí. Jejich družky v podobném věku měly na starost lehčí práci jako pletí či zalévání. Můj dědeček některým zahrádkářům kynul a zvedal čepici ve starosvětském pozdravu.
Slovo „zahrádka“ zavání stařinou
Byl to totiž dědeček, s kým jsem chodila k zahrádkám a na procházky. Mí prarodiče bydleli v Racławické a zahrádky, přesněji sdružení Rodinná zahrádkářská osada Obránců míru, se nacházely těsně pod jejich okny, hned na druhé straně Racławické, která tenkrát, v osmdesátých letech, nebyla v této části, mezi ulicemi Niepodległości a Komarowovou (dnes Wołoskou), ještě ani vyasfaltovaná.
Abych řekla pravdu, tenkrát mi ty procházky byly úplně cizí. Dědeček mě vybízel k obdivování květin, ale na mě nedělaly žádný dojem, když jsem je nemohla natrhat a udělat z nich kytici. Měla jsem radši obyčejné pampelišky z trávníků na dvoře, které se mohly libovolně trhat do kytic a z nichž se daly vít věnce. Stejně málo atraktivní jako modřence mi připadaly altánky a řídké ovocné stromky, na které se nedalo vylézt, protože stály za plotem. Navíc je hlídaly bystré oči dam v kanafasových šatech a s natáčkami. Procházky s dědečkem pro mne byly ztělesněním omezení. Tenkrát bych to nedokázala takhle vystihnout, ale připadalo mi, že patří do světa s příliš přísně stanovenými normami a archaickými zvyky.
Mnohem radši jsem jezdila na vesnici, která mi připadala opravdová. Vlastně to bylo se stejným dědečkem, babičkou a prababičkou. Měli zahrádku u Varšavy, ve vesnici Sadówka u Kampinoského pralesa. I tam byly záhony, o které pečovala moje prababička – stejně jako babička se tam promenovala v kanafasových šatech podobných těm, jež nosily dámy ze sdružení v Racławické. Kromě záhonů tam ale byla spousta divokého terénu s bujnou, téměř nesečenou trávou, na stromy se dalo lézt a v jejich větvích trávit celé dny a do lesa to bylo pár minut. A kamarádky z vesnice mě někdy zvaly k sobě domů a na rozdíl od žen z varšavské zahrádkářské kolonie mě nechaly si ze svých domácích zahrad natrhat cokoli, na co jsem měla chuť.
Vzpomínám si, že když jsem jela do Sadówky, říkala jsem svým varšavským kamarádkám, že jedu na vesnici, ne „na zahrádku“, aby si náhodou nemyslely, že trávím čas na tak málo atraktivním místě, jako je městská zahrádkářská osada.
Ty se pro mě na mnoho let staly synonymem něčeho starosvětsky trapného. Samo slovo „zahrádka“ zavánělo stařinou, spojovalo se mi se vším, čím jsem nechtěla být a s čím jsem ani nechtěla mít nic společného. Tyto asociace ještě posiloval – dneska bychom řekli boomerský – televizní pořad Týden na zahrádce, který byl nudný i na standardy médií za socialismu. Vysílal se v sobotu ráno, a když při čekání na pohádku člověk pustil televizi moc brzo, mohl stihnout jeho závěr.
Takový obraz zahrádek v mém povědomí přetrvával dlouho. Za mého raného mládí byly symbolem omezení minulé éry. Místem, kam nás rodiče či prarodiče zatahovali div ne násilím, kde se trávil čas, když byly cesty do zahraničí buď těžko dosažitelné, nebo přímo nedostupné. Byla to pochybná zábava, protože byla vždycky spojená s nějakou otravnou činností dobrou pro staré lidi, a ne pro nás mladé a prima rebely, jako bylo pletí nebo shrabování listí.
„Naši měli zahrádku. Jezdili jsme tam každý víkend, někdy i přes týden, odpoledne, protože byla celkem blízko našeho bytu,“ vzpomíná Łukasz. „Vraceli jsme se naložení rajčaty, mrkvemi nebo okurkami, protože naši ji brali hlavně jako zdroj potravin, alternativu k zelenině a ovoci z obchodu. Ne že by měli hluboko do kapsy, ale mysleli si, že to, co si sami vypěstují na zahrádce, je lepší a zdravější než to, co se dá koupit. Takže jsme tam nejezdili odpočívat, ale okopávat řádky. Cesta na zahrádku pro mě byla nepříjemná povinnost.“
Stejně jako Łukasz uvažovala spousta lidí z mé generace, jejichž rodiče jezdili na zahrádku. A mnozí z nich, když jejich rodiče zestárli natolik, že už se o ni nemohli starat, se snažili toho kousku země co nejrychleji zbavit. Měli ho spojený s otravnou povinností a něčím, co jejich rodiče obíralo o opravdové prázdniny.
Kreativní třída kupuje zahrádky
„Svoji zahrádku jsem koupila před deseti lety od pana Mariana. Byl inženýr. Prodával ji, protože sám už neměl síly se o chatku postarat a jeho syn o ni neměl zájem. Za peníze z prodeje zahrádky se chtěl vypravit do Itálie,“ řekla mi Monika Powalisz.
Monika byla nejspíš z mých známých první, o kom jsem se dozvěděla, že si koupil zahrádku. Vzpomínám si, že napřed jsem byla trochu překvapená. Pomyslela jsem si, že jsem zřejmě propásla změnu trendu.
„Opravdu jsem byla jedna z průkopnic. Ale hned po mně si spousta lidí z kreativní třídy“ – Monika je režisérka a scenáristka – „začala kupovat zahrádky. Sama jsem vyrůstala v hájence. U domu jsme měli záhony, s rodiči jsme okopávali zahradu a kolem byl les. V devatenácti jsem utekla do města.“
Na zahrádce, která se nacházela v kolonii sdružení Dolny Ogród na varšavské Żoliborzi, kde tenkrát bydlela, nehodlala nic pěstovat. „Jenom manžel si zasadil mangold. Listová zelenina. Skvěle rostl. Plodil i poté, co jsme se rozešli, a nikdo se o něj nestaral. Byla tam také klasická réva, máma jedné kamarádky sbírala hrozny a vyráběla víno.“
Pro Moniku měla být zahrádka především místem pro odpočinek. „Když jsem zahrádku kupovala, měla jsem malé dítě. Rozhodla jsem se, že chatka pro mě bude takový druhý obývák. Místo, kde budeme moct trávit čas, kam budeme zvát přátele a hosty, které bych doma nemohla pohostit. Nepostavila jsem skleník, jenom jsem pověsila houpací síť. Mělo to být místo, kde se odpočívá, přijímají hosté, ale kde se nepracuje.“
Místo klidu, útěku a ticha
Víceméně ve stejné době jako Monika se majitelkou zahrádky stala Paulina Reiter, novinářka magazínu Wysokie Obcasy, ženské víkendové přílohy Gazety Wyborczé. Vždycky měla ráda město a zábavu, kterou nabízí. Vyrůstala v centru Lodže. Nikdy by ji nenapadlo, že bude radši trávit večer sama na zahrádce, než by šla do divadla nebo s kamarády do hospody. Paulinino zahrádkaření se od Moničina trochu liší.
Zahrádku má blízko domova, ve sdružení Nad Jeziorem na Czerniakowě v jižní části Varšavy. „Když jsem vodila dítě do školky, chodila jsem kolem těch zahrádek,“ vyprávěla. „Jednou byla otevřená brána, zvědavě jsem vešla dovnitř, abych se podívala, jak to tam vypadá, a narazila jsem na inzerát. ,Prodám zahrádku č. 18.‘ Předtím by mě nikdy nenapadlo kupovat zahrádku s chatou, ale šla jsem se na ni podívat. Zalíbila se mi. Byla moc drahá. Tolik jsem neměla, podívala jsem se, kolik bych mohla dostat z výpomocného půjčkového fondu v novinách, a tuhle částku jsem nabídla paní Wandě, majitelce. Souhlasila. Prodávala ji, protože si zlomila kyčel a neměla jak sem jezdit. A její syn o zahrádku neměl zájem – na rozdíl od peněz z prodeje.“
Sedíme u Pauliny na zahrádce. U stolu, ve stínu tří velkých stromů. Budou to zhruba naši vrstevníci, paní Wanda je sázela v sedmdesátých letech. Díky jí za to, tenkrát na zahrádkách takové stromy nesázel skoro nikdo. Když už, tak ovocné. Tyhle dodávají zahrádkám úplně jiný charakter. Připadám si jako někde na Mazurách, ne pár set metrů od varšavské teplárny Siekierki.
Paulina, na rozdíl od Moniky, bývá na zahrádce převážně sama. „Je to místo klidu, útěku a ticha,“ vysvětluje mi. „Tady se můžu schovat. Mám tady svoje místečko, je to můj azyl.“
Dokonce ani psa sem moc často nebere. „On to tady nemá rád. Hned se začne nudit, kňučí, ať se vrátíme. Já to mám přesně obráceně.“
Paulina v chatce někdy přespává. Teoreticky by se to nemělo, pravidla sdružení to zakazují. Městské zahrádky mají uživatelům sloužit ve dne, ale když někdo stráví ve své boudě noc, nikdo mu to nevyčítá. „Ležela jsem si tu po večerech a cítila jsem i výčitky svědomí, co tu dělám takhle sama, že bych se asi měla na noc vrátit do bytu, k rodině. Ale přesto jsem tu zůstávala.“
Paulinini známí na zahrádku chodí jen málokdy. Kamarádky zve na čtenářský klub a na jaře na pivoňky. Paulina má několik keříků, po návštěvě každá z žen odchází s vlastní kyticí. Ale když někoho napadlo, že by si během pandemie u Pauliny zařídil home office, odmítla. Sama sice na zahrádku občas jezdí s počítačem, ale nehodlá z ní udělat druhou redakci.
Budovat byty, pěstovat mrkev
Monika měla od začátku jinou vizi. „O chatu jsem se dělila se známými. Sama jsem pořádala večírky, dovolovala jsem jim, aby v mém druhém, zeleném pokoji slavili své narozeniny.“
To ale neznamená, že se o zahrádku nestarala. Prostě jí chyběla zahradnická vášeň. Nezhlédla se v sázení ani prořezávání. Její vize se ovšem tloukla s koncepcí některých sousedů. „Sousedka si myslela, že můj javor je nálet. A jednou někdo uřezal větve mému skoro šedesátiletému ořechu. Nejspíš proto, že trčely přes plot.“
Spory o to, jaké by zahrádky měly být a jak by se na nich měl trávit čas, jsou nejspíš nevyhnutelné. Podle Moničina názoru část starých zahrádkářů těžko snášela, že ti noví nesečou trávu, „protože pak se pampelišky rozšíří na jejich trávník a zaplevelí ho“, nebo že jezdí na zahrádku s dětmi – „plíny ve společném kontejneru“.
Největším nepřítelem jedněch i druhých jsou ovšem choutky developerů a dalších příznivců likvidace městských zahrádkářských osad. Tento trend přišel s kapitalismem, kdy se společné vlastnictví začalo považovat za přežitek éry, která právem odešla do propadliště dějin, a rozšířil se názor, že všechno musí něčemu sloužit a musí si na sebe umět vydělat. Zahrádky, kterým se tehdy ještě říkalo „zaměstnanecké“, bývaly spojovány s obdobím socialismu, jeho neefektivitou a marnotratností, ačkoli vůbec nebyly výplodem tohoto období. První městské zahrádkářské kolonie začaly v Evropě vznikat už v 19. století. Panoval názor, že práce s půdou, na čerstvém vzduchu, nejen vylepší jídelníček dělníků tím, že jej obohatí o čerstvou zeleninu a ovoce, ale také ochrání chudé lidi před velkoměstskými neřestmi, jako je alkoholismus. „Kdyby byla dělnická zahrada léčivem, doktoři by nepředepisovali proti alkoholismu a tuberkulóze nic jiného,“ napsal Adam Woroniecki, filosof a etik, v roce 1905.
V meziválečném období byly v Polsku zahrádkářské osady, určené méně movitým obyvatelům, rovněž populární. Své zahrádky měli horníci, tramvajáci i železničáři.
Dnes je jen ve Varšavě téměř dvě stě sdružení, jejichž zahrádky zabírají necelých dvacet kilometrů čtverečních. V celém Polsku je to pět tisíc sdružení s rozlohou 440 kilometrů čtverečních. Pozemky patří obcím nebo státu a spravuje je Polský zahrádkářský svaz, založený ještě za socialismu. Zákony týkající se zahrádek se během transformace státního zřízení několikrát změnily. Nyní platí deset let starý zákon, který Zaměstnanecké zahrádkářské osady transformoval v Rodinné zahrádkářské osady. Apetit městských představitelů na území zahrádek však nezažehnal. Jednou za čas se v různých městech, s Varšavou v čele, vynoří zvěsti, že město chce zahrádkářům zabrat pozemky a udělat z nich stavební parcely.
Příznivci těchto změn tvrdí, že městské pozemky jsou příliš drahé na to, aby na nich pár staříků pěstovalo mrkev. V nultých letech a později, zvláště po pandemii a v období čím dál většího povědomí o klimatické krizi, získává převahu jiný názor, tedy ten, že městské zahrádky jsou příkladem vyrovnaného rozvoje, pilířem zeleně a vlhkosti ve městě, útočištěm zvířat, ptáků, ale i obyvatel unavených velkoměstským rámusem a obtížemi každodenního života.
Móda zahrádkaření v kreativní třídě (jak ji pojmenovala Monika Powalisz) jistě tento diskurs posiluje. Od té doby, co novináři, umělci a urbanisté mají vlastní (ve skutečnosti jen pronajaté) zahrádky s chatkami, městští zastupitelé nápadně více počítají s příznivci dosavadní podoby zahrádkářských osad než s těmi, co orodují za jejich proměnu v další apartmánová sídliště.
Paulinu během našeho posezení na její zahrádce toto téma hluboce zasáhlo. Když jsem přišla, ukázala mi řádky s permakulturními plodinami (které před několika sezónami ponechala jejich osudu), pivoňky (o které se stará i nadále), pochlubila se vlastnoručně opravenou střechou na domě a posadila mě do stínu modřínů a smrků, které vysadila paní Wanda. U rozhovoru u kávy a jahod jsme rychle přešly k našim životním peripetiím, ale při zmínce o eventuální likvidaci osady se v Paulině ozval zahrádkářský duch.
„Ano, určitě mě cituj,“ požádala. „Myslím, že město je dobré místo pro pěstování mrkve. Zahrádky nejsou jenom zelené plíce města. Myslím, že chudší lidi, ti, kteří nemají na vlastní chatu za městem nebo na cestování, mají na tenhle typ odpočinku právo. Jistěže by ten prostor mohl být přístupný celé společnosti. Jsem pro, aby se osady otevřely i pro nezahrádkáře, dala by se tu udělat volně přístupná hřiště nebo čítárny na čerstvém vzduchu. Ale v žádném případě by se půda neměla prodávat developerům, kteří z ní udělají ohrazenou enklávu pro boháče! Fakt si myslím, že místo k psychologovi by lidi mohli jednou za čas chodit na zahradu. Že nám přerušení vazby na půdu škodí a měli bychom udělat všechno, abychom ji posílili.“
Pak mi řekla, že když byla na střední, její rodiče koupili zahrádku u Lodže. Došlo k transformaci státního zřízení a nastal čas rychlého bohatnutí. Obyčejná zahrádkářská kolonie se začala měnit v sídliště sterilních domků s dvorky se zámkovou dlažbou a vysázenými tújemi. „Ale u nás to pořád bylo jako na chatě. Táta říkal, že to nejcennější, co máme, je velký kompost, za který jsem se strašně styděla, protože nepasoval k těm elegantním novým domům. Ale teď už chápu, že měl pravdu. Taky tu mám kompostér.“
Zdravé snobství, nebo nezbytnost?
Monika, podobně jako Paulina, považuje za největší hrozbu pro zahrádkářské osady gentrifikaci. Může k ní dojít i na místech, kde se zahrádky udržely. „Na Żoliborzi začali asi před pěti lety přibývat noví, movití majitelé. Rozmontovávali staré chatky a stavěli nové, připomínající spíše celoroční domy než zahradní budky. Trávníky obehnali živými ploty z tújí. Navozili veliké, hlasité sekačky,“ vyprávěla mi zhrozeně. Monika se bojí, že jakmile umřou všechny „šeříkové bábinky“, jak říká stařenkám-důchodkyním, které na svých zahrádkách tráví celé dny teplých ročních období, objeví se takových investorů ještě mnohem víc. Město by se mělo zamyslet, jak osady uchovat, a zároveň je před tímto jevem ochránit.
Monika svou zahrádku, vlastně právo jejího užíváni, protože zahrádky v rámci sdružení není možné vlastnit, právě prodala. Už několik let bydlí v Berlíně, v jehož východní části jsou ostatně zahrádkářské osady také. Moc by si ale přála, aby idea městských zahrádek, levných a dostupných pro všechny občany, přetrvala.
To, co se s osadami stalo během posledních několika desítek let, zrcadlí příběh polské transformace. Od pohrdání spojeného s opojením z principu soukromého vlastnictví a rozvoje přes zapomnění až po obnovený zájem v trochu jiném, světovějším kontextu. Spolu s pozorností, kterou zahrádky obdařila kreativní třída, ne zrovna bohatá, zato mediálně vlivná a „ovládající diskurs“, se změnil způsob, jak se o nich mluví. Svůj vliv měly také četné vědecké studie věnované fenoménu zahrádkářských osad. Etnologové, sociologové a urbanisté je začali chápat v kontextu trendů, jež se v poslední době objevují v sociálních vědách. Zahrádky už nebyly místem pro zábavu a rekreaci, úkrytem před horkem a shonem města. Začalo se zdůrazňovat, že je to forma přežívání kultury, budování paměti a tvoření identity. Magdalena Zych v textu Kilka arów cały świat. O poznawaniu ogródków działkowych (Celý svět na několika arech. O poznávání zahrádkářských osad, 2012) poznamenává: „Zahrádkářské osady jsou nasycené formami minulého času nejen v podobě rostlin, ,které tu již byly‘, linií starých pěšin, přinesených věcí, ale i vzpomínek nejen na minulost zahrádky, ale na minulost života vůbec. Máme tudíž zahrádkáře-vyhnance, kteří našli domov v taskscapu [„krajině úkolů“] své zahrádky. A kdyby byla taková zahrádka pojata v literárním díle, druhý plán by rázem zaplnily odkazy na Přírodu vtělenou do tradic. Ačkoli se městský zahrádkář na svém kusu země noří do světa nevýslovné zkušenosti, rezonuje tím, co formovalo jeho vkus a potřeby prostřednictvím kultury, jíž je součástí.“
Zahrádky jako místo „nevýslovné zkušenosti“, hrdinky vědeckých projektů či uměleckých intervencí zaplňující instagram a probírané v módních časopisech, bude náročnější zlikvidovat a prodat developerům. Už dávno se ví, že dobrý příběh je základ, bez kterého se nedá jisté chování či trend přemoct.
Bylo by možné vysmívat se současné kultuře a vytýkat jí pokrytectví, že pod rouškou rovnostářského diskursu brání třídní výsady (právo na užívání zahrádky v některém z velkoměstských sdružení může stát i přes sto tisíc zlotých). Bylo by ale dobré mít na paměti, že mezi milionem uživatelů městských zahrádek v Polsku (v jiných zemích regionu je jistě poměr podobný) tvoří i nadále polovinu důchodci, pro něž není odpočinek u chatky a práce na záhonech alternativou prázdnin v dalekých zemích, nýbrž jedinou dostupnou formou pohybu a zábavy.
Autorka je novinářka a socioložka.
Z polštiny přeložil Michael Alexa.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.