Román Chica Buarqueho Budapešť (viz A2 č. 14/2010), který je zčásti věnován nájemným spisovatelům píšícím jménem druhých, začíná protagonistovou cestou na dobře utajený sjezd anonymních spisovatelů. Ghostwriteři se tam, sami mezi sebou, pyšní úspěšnými díly, k jejichž autorství se veřejně nemohou přiznat.
Literární překladatel se často cítí podobně – půjčil velkému autorovi svůj jazyk, procedil sebou každé písmenko jeho díla, zápasil s mezemi své rodné řeči a navyklým myšlením, sestoupil do matečné půdy jazyků, utkal se s démonem vlastní nedostatečnosti… ale mimo okruh zasvěcených o tom s málokým může mluvit.
Nejde ovšem jen o zásluhy. Vlastně o ně nejde vůbec. Jde o to, že literární překlad je hluboká, někdy až transformační zkušenost a nepřekladatelům se dá těžko vysvětlit, v čem vlastně spočívá. Proto překladatel při četbě mnoha translatologických pojednání pociťuje jakousi frustraci: v praktické dovednosti to kouzlo nevězí.
Po období oslnění …
