Básníka, hudebníka a akustického ekologa jsme se zeptali, proč od psaní poezie odbočil k esejistice. Odkud se vzal jeho vztah k aktuálně čím dál oblíbenějšímu žánru „nature writing“, jehož kořeny lze hledat v romantismu? A co ho fascinuje na zvukové stránce přírody?
Aktuálně je k tisku připravena vaše nejnovější kniha Spolu, nezkrotní. Vydal jste doposud dvě sbírky básní, toto jsou eseje. Proč ten obrat?
Esejistika mi vždycky byla sympatická, protože má svou povahou k poezii velmi blízko. Dovoluje psát hravým obrazným jazykem, v němž se stírají rozdíly mezi formami a žánry. Krásně je to vidět třeba u francouzsky píšících autorů a autorek, jako je Gaston Bachelard či Vinciane Despret. I proto lze tu knihu vnímat jako přirozené pokračování toho, co jsem načal ve sbírkách.
Některé eseje jsou spíše pocitové a prožitkové, jiné naopak odbornější. V tomhle směru navazuji na angloamerický žánr „nature writing“. Už v knihách jeho duchovního otce, německého polyhistora a přírodovědce Alexandera von Humboldta, se světy přírodovědy a poezie prolínaly a vzájemně obohacovaly. A to je i moje cesta.
Proč podle vás tento typ přemýšlení o přírodě tak silně zakotvil v angloamerickém prostoru?
V Americe to, myslím, souvisí s …
