Prokletí dokonalé fotky

„Sotva jsem kdy viděl místo tak zvláštně položené jako Hallstatt. Domy vypadají, jako by seděly na sobě, postaveny na svažujícím se uzounkém břehu, přilepené k němu jako vlaštovčí hnízda a odrážející se ve smaltové zeleni jezera,“ píše lékař a cestovatel Franz Satori v roce 1813. V těch dobách bylo cestování ještě výsadou majetných jednotlivců. Jak se asi do Hallstattu dopravil? Stezkou přes horské průsmyky vinoucí se mezi obřím dachsteinským masivem a Hallstattským jezerem? Připlul k němu lodí, a spatřil ho tedy poprvé tak jako dnes miliony jeho turistických následovníků? Tak jak ho vidím i já, když společně s redakčním kolegou Michalem Špínou a desítkami dalších pasažérů vystupujeme na železniční zastávce Hallstatt a čekáme na přívoz, který nás převeze do stejnojmenné vesnice, jež se dvě stě let po Satoriho návštěvě stala synonymem pro overturismus.

Po stopách influencerů

Hallstatt vypadá stejně pitoreskně jako před staletími a jeho pohádkově působící architektura je pro jedny výhrou, zatímco pro druhé prokletím, záleží jen, na kterou stranu barikády se postavíte. Městečko má v současnosti něco málo přes sedm set obyvatel, rozkládá se na necelých šesti hektarech a tvoří ho všeho všudy jen pár ulic. Ročně ho ale navštíví odhadem mezi milionem a milionem a půl turistů. Památka UNESCO, ležící v srdci Solné komory pod oblíbeným Dachsteinem, byla turistickým cílem vždy, davy sem ale začaly proudit až po roce 2010. Tehdy vznikl instagram a právě Hallstatt je jedním z příkladů instagramového turismu.

Rozmach sociálních sítí, kromě instagramu především TikToku, výrazně proměnil podobu turistického průmyslu. Zejména pro mladší generace (ale už zdaleka nejen pro ně) jsou dnes sítě, reprezentované hlavně travel influen­cery, nejdůležitějším zdrojem turistických tipů. K tradičním destinacím, jež chce vidět každý, jako jsou Eiffelovka, Sagrada Família nebo náměstí svatého Marka, přibyla nová místa, jejichž hlavní akvizicí je, že vypadají dokonale na fotce; jsou takzvaně instagram­mable – instagramovatelné. Miliony lidí se tak dávají do pohybu, aby mohli pořídit tu samou fotografii a prezentovat se jí na svých sociálních sítích. Existují celé seznamy „instagrammable places“, podle kterých si můžete naplánovat dovolenou. Problém je, že se často rozkládají na malé ploše, jsou špatně dostupná či na nich žije vzácná flóra a fauna, zkrátka z různých důvodu nedokážou pojmout davy lidí, které je začaly navštěvovat takřka ze dne na den. Ani ta nejlépe vymyšlená turistická infrastruktura (jež ovšem na řadě těchto lokalit ani nebyla) nedokáže navýšit počet lidí, kteří se vejdou na metr čtvereční. Ale zatímco třeba pláž Caló des Moro na Mallorce nebo vodopády Königsbachfall v Bavorsku, které se také staly symbolem overturismu, lze pro veřejnost jednoduše uzavřít, těžko se to samé dá provést s místem, kde žijí lidé.

I Hallstatt se stal jedním z nejnavštěvovanějších míst planety „díky“ influencerům a jejich fotografiím novogotického kostela zrcadlícího se na jezerní hladině s velehorami v pozadí. Ruce s telefony a selfie tyčemi se začínají rojit už na palubě přívozu. Před třiceti lety jsme se vysmívali japonským turistům, kteří neustále fotili, dnes všichni děláme to samé, a navíc většinou okamžitě zveřejňujeme, co jsme právě prožili. Není důvod pohoršovat se nad davy mačkajícími spoušť, ale je jistě důležité ptát se, jaké má jejich konání a obecně současný masový turismus důsledky.

Město jako skanzen

Zhruba desetiminutovou plavbu od železniční zastávky k břehům Hallstattu si krátím čas pozorováním spolupasažérů. Totožný snímek si v tu samou chvíli pořizuje chilská rodina i dva chlapíci legračně buršáckého vzezření. Jak asi vypadají jejich instagramy? Co ke stejné fotografii napíšou? Mezitím přistaneme, a aniž bychom se museli pořádně dívat na cestu, jsme unášeni k místu, kam zavítá každý návštěvník Hallstattu. Pouze odtud totiž můžete pořídit onu inkriminovanou instagramovou fotku. V pár metrů široké a několik desítek metrů dlouhé ulici se tak protočí tisíce lidí denně. V uličce ale stojí normální obytné domy, jejichž vchodové dveře a okna do kuchyní a obývacích pokojů neoddělují od turistických skupin žádné předzahrádky, ploty a mnohdy ani pár decimetrů. Veřejný a soukromý prostor tady – k nevoli jedněch a nevědomosti druhých – de facto splynul v jedno.

„Je to katastrofa,“ komentuje situaci lakonicky Jörg Zimmermann, kterého odchytneme přímo u jeho domu na „fotovyhlídce“. Na vratech garáže má nalepený nápis Ticho. Děkujeme v čínštině, angličtině a němčině. Zimmermannův dům je v obležení lidí takřka neustále. „Turisté nám klidně vlezou až do domu nebo do garáže, protože si myslí, že tu máme bufet nebo obchod,“ svěřuje se. Cedulí Privat!, Prosím respektujte naše soukromí, Prosím psssst, Soukromý majetek. Nevstupujte, No Drone Zone! a podobných je v Hallstattu k vidění nespočet, stejně jako řetězů před vchody a před schůdky, které vedou k domům v příkrém svahu. Přímo na vyhlídce je na dvou místech vyvěšen velký nápis: Pozor. Bydlíme tady. Užijte si nádherný výhled v klidu, bez hlasitého křiku nebo hudby.

Zvláště mimoevropští návštěvníci si podle místních neuvědomují, že Hallstatt není skanzen nebo muzeum. „Klid tady není snad vůbec nikdy. Pořád se tu pohybuje a halasí spousta lidí a není kam se před tím schovat. V těchhle starých domech je vevnitř všechno slyšet. Nejhorší jsou velké turistické skupiny, hlavně Asiaté, kteří jsou velmi hluční,“ vysvětluje Jörg Zimmermann. „Kvalita života se tu za poslední roky výrazně zhoršila. Radnice s tím ale přes různá prohlášení a plány ve skutečnosti nic dělat nechce,“ říká rezignovaně bývalý dlouholetý ředitel místní střední školy a dodává, že si ze svého venkovského domova v Alpách jezdí odpočinout do Vídně. Nakonec nás pobaveně upozorní, že každá reportáž o overturismu vždy jen přilákala další turisty.

Na fotovyhlídce nám několik oslovených turistů z různých zemí shodně tvrdí, že v Hallstattu jsou jen na otočku. „Je to tu tak na hodinu nebo na dvě. I den by byl moc, být tady třeba týden, vůbec nevíme, co dělat,“ přiznává i mladý český pár. „Byli jsme tu už tak před pěti lety, tehdy jsem instagram možná ještě neměla, myslím, že jsme to koupili jako nějakou akci na Slevomatu. Každopádně je třeba jít sem v týdnu ráno nebo dopoledne, o víkendu tu je třikrát, čtyřikrát víc lidí,“ dodávají a pak si jdou tak jako všichni včetně nás vyfotit selfie s kostelem v pozadí.

Většina návštěvníků stráví v Hallstattu maxi­­málně pár hodin. Projdou ulicí táhnoucí se středem obce, jež je obležena obchody s nevkusnými a rádoby žertovnými upomínkovými předměty, které si mohou koupit v jakékoli turistické destinaci. Jen tady není na hrníčkách natisknutý kýčovitý obrázek Hradčan, ale hallstattské panorama. Tato „promenáda“ je dovede až na vyhlídku před dům pana Zimmermanna, cestou zpátky na parkoviště nebo k přístavišti se ještě stihnou občerstvit v jednom z mnoha pohostinství zaměřených na turisty a obvykle jedou dál. Chce­-li někdo podnikat výlety do okolní přírody, většinou se neubytuje v Hallstattu, ale někde v okolí, kde se nekoncentrují na malém místě takové davy a kde je i o něco levněji. Jak ukazují zkušenosti místních i dostupné statistiky, pokud už zde turisté přespávají, tak v průměru jednu noc, na ostatních místech regionu to bývají tři až čtyři noci.

Auta, lodě, autobusy

Zatímco přes den je v Hallstattu hlava na hlavě, v šest hodin se turistické občerstvovny i obchody zavřou a ulice se vylidní. Je to vlastně opak toho, co zažívají obyvatelé party čtvrtí třeba v Praze nebo Budapešti, kteří trpí nájezdy turistů hlavně v noci. Ztráta atmosféry domova a pocit druhořadosti ve vlastním městě, tedy situace, kdy mají lidé dojem, že město řeší v první řadě potřeby turistů, a ne vlastních obyvatel, je ovšem stejná. Místní trápí, že v obci nemají žádný prostor pro sebe, všudypřítomní výletníci narušují, jakkoli možná nechtěně, i takové události, jako jsou třeba pohřby. Potřebám turistů je přizpůsobena i nabídka služeb: „Máme tu desítky obchodů se suvenýry a restaurace s dovezeným, rozmrazeným jídlem, a skoro všechny zavírají v šest. Ale to není nic pro místní. K normálnímu životu si potřebujete koupit chleba, máslo a další základní věci. Zdejší majitele navíc mají jen asi dvě restaurace,“ tvrdí Jörg Zimmermann. Jak jsme se přesvědčili na vlastní kůži, obchody s potravinami jsou v Hallstattu skutečně jen dva, s poměrně skromnou nabídkou a vyššími cenami, než jaké jsou v okolí obvyklé.

Obyvatelé Hallstattu i sousedního Ober­traunu ovšem strádají hlavně v důsledku dopravního kolapsu, který způsobuje velké množství neustále pendlujících návštěvníků a k němuž přispívá specifická poloha obce. Hallstattem prochází jediná silnice, jinudy se po souši přijet ani odjet nedá, takže už ráno se začínají tvořit zácpy zapříčiněné nejen osobní automobilovou dopravou, ale i desítkami autobusů, které přivážejí velké turistické skupiny. Jejich řidiči zastaví na kraji městečka, vypustí pasažéry, odjedou na odstavné parkoviště mezi Hallstattem a Obertraunem a za devadesát minut se pro své turisty vrátí. Denně dorazí do Hallstattu i několik desítek autobusů, osobních aut rovněž, dvakrát za hodinu připlouvá přívoz a vedle toho také další, výletní lodě. Dostáváme se tak k tisícům přijíždějících a odjíždějících lidí denně.

„Cesta do Obertraunu, která autem trvala pět minut, teď zabere klidně půl nebo tři čtvrtě hodiny,“ stěžuje si jeden ze starousedlíků. „Obří problém, který by radnice také měla řešit, je parkování,“ doplňuje majitelka našeho apartmánu. „Šance zaparkovat tu je jen ráno, dopoledne už máte, hlavně v sezoně, smůlu.“ Paní S., která se přistěhovala ze Slovenska, provozuje ubytování hned u silnice spojující Obertraun s Hallstattem. Zatímco začátkem června je na ní ještě celkem snesitelný provoz, během prázdnin tudy prý neustále projíždí jedno auto za druhým. „Tipuju, že většina návštěvníků Hallstattu tam nespí, ale ubytovávají se někde v okolí, kde je to levnější, třeba i u nás,“ zamýšlí se. „Naši hosté tu obvykle bydlí několik dní a jezdí sem hlavně za turistikou.“ Obertraun je před letní sezonou oproti svému slavnému sousedovi skoro až mrtvolně prázdný, díky blízkosti Hallstattu ale mají zdejší pronajímatelé stabilní přísun hostů, aniž by trpěli následky overturismu v takové míře jako obyvatelé sousedního městečka. „Ale třeba bydlení a nemovitosti jsou tu hodně drahé. Normální člověk, pokud není odsud a něco nezdědí, má celkem smůlu,“ říká naše hostitelka a z několika náznaků pochopím, že ubytovací služby poskytuje hlavně kvůli nemalé hypotéce. Podle paní S. by turisté do oblasti jezdili, i kdyby Hallstatt nebyl tak oblíbený, koneckonců práce je prý v regionu celkem dost, takže místní by nemuseli být závislí jen na masovém turistickém ruchu. „Ale přijde mi, jako by takových těch normálních služeb pro místní ubývalo, zavírají se, zkracuje se otevírací doba. Všem jde jen o to vydělat co nejvíc peněz a nehledí na nic okolo,“ povzdechne si na závěr našeho rozhovoru.

Souboj na radnici

Nespokojené obyvatele Hallstattu zastupuje především spolek Bürger für Hallstatt (Občané pro Hallstatt, BfH), který má nyní zastoupení i v obecní radě. Jeho členové vyčítají vedení obce malou ráznost při řešení turistické krize. Cílem spolku je omezení masové turistiky, podpora udržitelného turismu a zvýšení kvality života místních. „Zátěž na obyvatele je tu v přepočtu dvakrát vyšší než například v Benátkách,“ vysvětluje Jörg Zimmermann, který je spolu se svou manželkou Andreou také členem BfH. „Už bylo vypracováno několik projektů, jak městu ulevit, čerpaly se dotace, demonstrovali jsme, vyplňovali jsme dotazníky, ale reálně se doteď nic nezměnilo,“ říká Zimmermann. Spolek by rád nastavil horní hranici počtu turistů, kteří mohou do Hallstattu přijet. Krátkodobou masovou turistiku by mělo aspoň omezit razantní zvýšení poplatků za parkování, přičemž získané prostředky by členové a příznivci BfH chtěli primárně investovat do projektů prospěšných všem hallstattským obyvatelům.

Starosta Alexander Scheutz (SPÖ) s podobnými obviněními nesouhlasí, je přesvědčený, že radnice dělá, co může. „Tento spolek nereprezentuje většinu obyvatel Hallstattu,“ tvrdí. „Turismus nám také umožňuje financovat v obci řadu věcí.“ Je podle něj snadné požadovat například omezení počtu návštěvníků, ale při realizaci konkrétních návrhů se často objeví mnoho praktických překážek. „Nemůžeme například blokovat provoz na státní silnici. Můžeme pro auta uzavřít centrum, což jsme udělali, ale to nelze udělat s velkou komunikací. Všichni víme, že lidí je tu moc, ale jak chcete jejich počet omezit, aniž byste z města udělali mrtvé muzeum?“ ptá se starosta. Scheutz upozorňuje, že dosud bylo obecnou normou turisty lákat, v Hallstattu se nyní snaží návštěvníky naopak přesvědčit, aby nejezdili. Podobný obrat se samozřejmě neděje jen v Rakousku a Hallstattu, ale i na mnoha dalších přetížených místech světa. A ačkoli jsou některé destinace už tak přelidněné, že se pohybují na hraně obyvatelnosti, či dokonce (sebe)zničení, nevypadá to, že by se kola globálního turistického průmyslu měla v nejbližší době zastavit.

Střet kultur

Souvisí to i s tím, že své cestovatelské sny už si neplní jen ekonomicky zajištění obyvatelé bohatého Severu, ale také desítky milionů lidí z Číny, Indie a dalších, hlavně asijských zemí. A všichni chtějí vidět to samé. Zejména čínští turisté jsou terčem stížností ze všech stran. Evropané se rádi považují za sofistikovanější cestovatele, kteří se vždy přizpůsobují místním kulturám, je to ovšem často velmi idealizovaná a mnohdy i rasisticky povýšená představa, která se zdaleka nezakládá na pravdě. Bezpochyby ale platí, že například pro Číňany jsou typické masové zájezdy, které mohou být zejména pro menší lokality velmi zatěžující. Když k tomu připočteme přece jen poněkud odlišné formy chování, na nevraživost je zaděláno.

„V poslední době se to ale mění, Číňané se chovají z našeho pohledu mnohem slušněji – respektují fronty, nepohazují odpadky, nejsou tolik hlasití,“ vypráví mi Libor (jméno bylo na jeho žádost změněno), který se živí provázením čínských turistů po Evropě. „Je hrozný, že to musím říct, ale je to kvůli jejich kreditovému systému – doma jsou za všechny přestupky penalizováni. Jsou tak zvyklí na neustálé sledování a kontrolu, že se pak disciplinovaně chovají všude.“ Hallstatt je pro Liborovy zákazníky povinnou zastávkou na jejich evropské cestě. „Číňany zajímá, že to dobře vypadá na fotce. Okamžitě všechno házejí online, aby se ukázali před ostatními, všichni chtějí jet na stejná místa,“ vysvětluje. „Pro ně je to jasná otázka statusu: ‚Byl jsi ve střední Evropě, a nebyl jsi v Hallstattu? Jseš mimo!‘“

Libor dělá průvodce malým soukromým skupinám průměrně o osmi až deseti lidech, s nevolí místních se v Hallstattu (na rozdíl třeba od Benátek) nikdy nesetkal. Ani on netráví na břehu Hallstattského jezera víc času, než je nutné. „Vysadím je na parkovišti, oni si jdou udělat fotku, dají si zmrzlinu a jedeme dál. Ani na jídlo je tam neberu, není totiž o co stát. A takhle to dělají všichni, parkoviště jsou furt plný.“ Dopady na místní čínští turisté prý moc neřeší. „V tomhle mají taky jasno: ‚Žiješ v Hallstattu, a nevyděláváš na tom? Tak jseš blbec!‘“ Podle Libora se ale turistické zvyklosti mezi Číňany začínají měnit. Po pandemii covidu už do Evropy v takovém množství nejezdí a mezi zámožnějšími lidmi – a zejména mladšími – stoupá poptávka po individuálním cestování.

Neodolatelná přitažlivost cest

Unaveni slunečním žárem i shonem panujícím v městečku se na závěr dne vydáváme na vyhlídku nad Hallstattem. Jen pár metrů za posledními domy nás pohltí zelené lesní příšeří a cestou vzhůru potkáváme jen pár lidí. Můžeme se v klidu kochat výhledy na vápencový masiv a modravé jezero. Asi v půli svahu najednou narazíme na dřevěný altán s lavičkami, který je tak jako všechna odpočívadla posetý stovkami načmáraných a vyškrábaných vzkazů od tisíců předešlých návštěvníků. Při bližším zkoumání jsme stále více fascinováni. Před sebou máme fyzický důkaz, že Hallstatt je jedním ze středů světa, tak jako jím byl v prehistorických dobách, jejichž jedna epocha dodnes nese jeho jméno. Ač zcestovalí, asi nikdy jsme neviděli na pár metrech čtverečních nápisy, pozdravy a zvolání ze všech koutů planety – od Afghánistánu přes Tatarstán a Moldavsko po americké zapadákovy. Od Ukrajiny přes Maroko po Čínu. A nevěřila bych, že někdy těsně vedle sebe uvidím věty Viva El Chapo Guzmán a Mráčková smrdí.

Pokud by měl být Hallstatt někdy pohřben pod obřími nánosy bahna a kamení tak jako pravěké centrum halštatské kultury, jež se nacházelo právě tady, přeji si, aby pro budoucí archeology zůstal zachován právě tenhle altán. Jako důkaz toho, že přese všechny rozepře současného světa existuje něco univerzálního, co nás všechny spojuje a vede k tomu, abychom svůj čas věnovali přesunům po zeměkouli, mačkání se v dopravních prostředcích, čekání ve frontách a v podstatě nesmyslnému pohybu po kopcích a městech. Cosi, co na stejné místo dovedlo trampy Hnědku a Jonyse, Aidana z Irska, Joshe z Texasu i Marinku z Běloruska. Cynici mohou říct, že je to důsledek bezduchého kopírování trendů z instagramu. Anebo lze přijmout jako fakt, že svoboda vždy byla definovaná především volným pohybem. A jakkoli omezený a ubohý se nám současný masový turismus může zdát, znamená pro většinu obyvatel planety lapených v neúprosném soukolí globální ekonomiky aspoň malý kousek svobody. I tady je ale namístě se ptát, co moje svoboda znamená pro druhé.