Po zemětřesení, které roku 1963 zničilo celou Skopji, se vzedmula vlna mezinárodní podpory, díky které v nově postaveném městě vznikla také sbírka moderního umění. Zpětný pohled na tuto událost na výstavě Žádný pocit netrvá věčně v Národní galerii otevírá mnoho kritických otázek.
Letos v létě probíhají v pražském Veletržním paláci hned dvě výstavy, které tematizují důležitost solidarity a vzájemnosti ve světě, jenž čelí několika krizím najednou. Kromě současného bienále Ve věci umění je to také výstavní projekt Žádný pocit netrvá věčně. Sbírka solidarity ve Skopji, který přibližuje dějiny vzniku mezinárodní sbírky moderního umění pro město, které téměř kompletně zmizelo z mapy po ničivém zemětřesení v roce 1963. Již v šedesátých letech se jednalo o sbírku světového významu, v mnoha ohledech překonávající politické a ideologické rozdělení světa i hierarchii uměleckého kánonu.
Ačkoli je těžiště výstavy zasazeno v nedávné minulosti, texty kurátorského týmu i zmínky v médiích často skloňují relevanci a inspiraci, kterou světová solidarita s postiženým městem může nabídnout ve vztahu k současným krizím a válkám. Jaká jsou úskalí mnohovrstevnatých výstav, které se současnému člověku snaží zprostředkovat spletité historické momenty? A jak výstava Žádný pocit …
