Michal Ajvaz ve svém novém románu pokračuje v psaní příběhu bez konce a začátku. Postavy, události a místa se pozvolna přelévají ve vyprávění, které „zkoumá podstatu prázdnoty a chaosu, z něhož se rodí smysl slov a příběhů a pak se zase rozpouští v nesrozumitelné kaši“.
Muž najde knihu, uvidí film, nebo vůbec nejčastěji za podivných okolností zaslechne něčí vyprávění. V něm jiný muž či žena narazí na další příběh či báseň na zapomenuté pohlednici nebo zašlém plakátu a vyprávění se dál vrství a prolínají jako mnohorozměrné matrjošky. Taková bývá typická linie knih Michala Ajvaze a ani jeho nově vydaný román Pasáže v tomto ohledu není výjimkou.
Primárním narátorem je sám autor, který na knižním veletrhu v Lipsku v prázdné pasáži potká dva muže vlastnící kuriózní cukřenky s postavami připomínajícími obrazy Giorgia de Chirica. Oba začnou na vyžádání vyprávět své příběhy i další příběhy v nich zanořené. A pak už se rozjíždí důvěrně známý ajvazovský narativní rébus, v němž figurují zadumaní podivíni, motiv putování na jih Evropy, snové obrazy skrytých tváří domů a měst, blikotajících nočních neonů a starých prázdných bytů.
Proud magických obrazů
Pokud se autor dopracuje k jisté rutině a na první pohled jasně rozpoznatelnému …
