Divočina se v moderní době stala atraktivní destinací turistů a turistek hledajících protiklad kapitalistické každodennosti. Co hlubšího nám ale cesty do divočiny mohou říct o lidské kultuře a problémech, před nimiž se snažíme utéct?
Dějiny turismu orientovaného na přírodu sahají do raného novověku, kdy se mezi mladými muži z vyšších vrstev rozšiřuje fenomén kavalírské cesty (grand tour). Cílem často několikaleté studijní cesty po Evropě byly obvykle jak památky, tak (obzvláště v období romantismu) výjimečné přírodní scenerie. Ve střední Evropě se v 19. století ustanovuje také fenomén Sommerfrische, letních pobytů rodin z úřednických vrstev na venkově. Na přelomu 18. a 19. století dochází k rozvoji alpinismu, který kombinuje trávení volného času v přírodě se sportovním výkonem. Alpské spolky, vznikající v šedesátých letech 19. století, jsou v následujících desetiletích po celé střední Evropě inspirací pro spolky turistické. Především do horských oblastí je doporučeno cestovat pouze v letních měsících – zimní sezóna se etabluje až mezi světovými válkami. Po té druhé se v českých zemích výrazně rozvíjejí podnikové rekreace a velká část dovolených je kolektivizována; v devadesátých letech naopak dochází k privatizaci majetku a individualizaci volného času, kterou ještě umocnil rozvoj internetu a ekonomiky platforem.
Počátky ochrany přírody
Oceňování a následně také ochrana divoké přírody jsou s turismem do velké míry provázány a sledují podobné trajektorie. Většina teoretických prací z kulturních dějin se shoduje, že posun od vnímání divočiny jako něčeho nebezpečného, případně jako hospodářsky nevytěženého zdroje, k představě, že jde o prostor hodný obdivu, se v Evropě objevuje během osvícenství a skutečný boom nastává v éře romantismu. Podobně jako rozvoj turismu souvisí i rostoucí zájem o divočinu s modernizací a industrializací, protože divočina je konstruována jako ideální protiklad lidské civilizace a nabízí možnost alespoň dočasného úniku. Moderní je také myšlenka, že přírodu je potřeba chránit. První malé přírodní rezervace v českých zemích se objevují v 19. století a jsou zřizovány šlechtickými majiteli půdy, po přelomu století se výraznými aktéry ochrany krajiny stávají okrašlovací spolky. Státní rámec se ustanovuje až relativně pozdě – první zákon o ochraně přírody byl v Československu přijat v roce 1956.
Nejvyššího stupně ochrany se obvykle dostává místům, která lze označit slovem divočina. Ta nepatří k fenoménům, nad kterými by moderní společnost měla tendenci se pozastavovat. Je tak označováno území, které je nepřístupné, a tedy bez viditelných přímých zásahů lidské činnosti, neuspořádané, rozsáhlé a opuštěné. Vnímání divočiny je silně spjato s estetikou a kulturou. V evropské imaginaci se častěji jedná o lesní prostor, který je plný fauny a flóry – probíhající přírodní procesy, sezónní změny i důsledky výraznějších disturbancí jsou tak pro lidské oko lépe viditelné.
Potíže s divočinou
Ačkoli divočina působí přirozeně, je to moderní, výsostně lidský konstrukt. Jak poznamenává environmentální historik William Cronon ve svém vlivném eseji The Trouble with Wilderness (Potíže s divočinou, 1995), divočina je produktem dualistického pohledu na svět, v němž je člověk opakem přírody a stojí zcela mimo ni. Hlavní problém divočiny vidí Cronon v tom, že pokud je z laického, ale mnohdy i z environmentalistického pohledu vnímána a uctívána jako mimořádný prostor s nejvyšším možným stupněm přirozenosti, který je hodný mimořádné ochrany, dochází k výrazné hierarchizaci prostor na základě osy kultura–příroda. V momentě, kdy se soustředíme výhradně na divočinu jakožto ideální, panenskou, výjimečnou přírodní krajinu, nevěnujeme dostatečnou pozornost tomu, co je obvykle označováno jako kulturní krajina – ať už jde o hospodářský les, zahrádkářskou kolonii, lány polí za satelitním městečkem či mez na okraji silnice –, nebo co nenaplňuje estetické nároky běžně kladené na divočinu, například malý močál nebo naopak rozlehlé pláně Antarktidy. Takové krajiny pak buď přehlížíme, anebo se soustředíme na jejich hospodářskou utilizaci, aniž bychom věnovali dostatečnou péči a ochranu přírodním procesům, jež v nich probíhají.
Pojetí divočiny jakožto extrému přirozenosti v sobě navíc obsahuje několik paradoxů. K prvnímu z nich Cronon říká: „Pokud příroda umírá proto, že do ní vstoupíme, jediný způsob, jakým ji můžeme zachránit, je zabít sebe.“ Jako řešení autor nabízí odmítnutí dualistického vnímání člověka a přírody a zvědomění skutečnosti, že člověk je aktivní součástí více-než-lidského světa a jeho procesů.
Dalším paradoxem je poznatek, že v antropocénu, zejména v kontextu hustě osídlené střední Evropy, není existence divočiny jakožto autonomního přírodního prostoru možná bez lidského managementu. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ostatně pojem oblast divočiny (wilderness area) používá ve své kategorizaci chráněných území. Oblast divočiny, tedy kategorie Ib, podle tohoto klíče je rozsáhlé člověkem nepozměněné nebo jen mírně upravené území (pevnina nebo moře) bez trvalého nebo významného osídlení, které je chráněno a spravováno takovým způsobem, aby zůstal zachován jeho přírodní charakter. Existence divočiny je tedy závislá na lidském jednání.
Protiklad civilizace?
Třetí paradox souvisí se vztahem divočiny a turismu. Smyslem moderního turismu je vytržení z každodennosti, ať už má formu návštěvy kulturních památek, bezstarostného pobytu v all-inclusive hotelovém komplexu, nebo obrácení pozornosti k vlastnímu tělu skrze sportovní výkony. Divočina představuje pro široký segment turistů a turistek výletní cíl, který takové vytržení nabízí právě díky tomu, že je konstruován jako protipól lidské civilizace. Zároveň s sebou ale masový turismus projevy či dopady civilizace přináší, ať už jde o výstavbu infrastruktury, hluk, odpadky, sběr hub a pošlapání rostlin či na první pohled méně zřetelné narušení ekosystémů, například produkováním zplodin při cestování, sešlapáním půdy nebo světelným znečištěním. Tímto způsobem turisté a turistky – byť často na individuální úrovni nezáměrně – přispívají k degradaci toho, co je přitahuje.
Zároveň je možné konstatovat, že turismus je významným činitelem, který se podílí na konstituování hierarchie (přírodních) prostor. Jako turisté a turistky chceme navštívit něco výjimečného. Turismus tak posiluje výlučný status, který divočině přisuzujeme. Nejen v rámci turistické praxe, ale i v kontextu našeho uvažování o přírodě přehlížíme prostory, které by si nějakou formu ochrany a péče zasloužily také.
Záměrem tohoto textu není kritizovat environmentalistické snahy o zajištění větší autonomie přírodních procesů na vybraných územích, systém ochrany přírody ani turisty a turistky, kteří si nejlépe odpočinou pozorováním druhově rozmanitého lesa. Má jen připomenout, že místa, která cestou do divočiny potkáme, nejsou méně hodnotná a jsou součástí propojeného, více-než-lidského světa úplně stejně jako divočina sama.
Autorka je historička a etnoložka.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.