„Ani jsme nevěděli, že děláme to, o čem se později začalo psát jako o charakteristickém znaku normalizace, rozhodně jsme neměli v úmyslu normalizaci charakterizovat.“ Vzpomínky aktivované prohlížením fotek z rodinného alba neukazují jen příběh jedné rodiny, ale také proměny tuzemské turistiky v průběhu minulého století.
Rok 1927. Žena v dlouhé sukni a tvídovém kabátku s plátěným kloboučkem na hlavě stojí mezi dvěma muži v pumpkách a tvídových sakách, jeden přes rameno tlumok, druhý na zádech batoh, oba v ruce okovanou hůl, za nimi malované pozadí vysokohorské scenerie. Žena je moje babička Anna, muž s batohem dědeček Karel, muž s tlumokem rodinný přítel zvaný Kuděj (po kom, si snadno dokážeme dovodit). Hůl, okovaná mosaznými a cínovými štítky s reliéfy hradů, horských vrcholů a hotelů, je dodnes uložena v komoře. Fotka, tónovaná dohněda, je jediným důkazem turistické záliby v naší rodině. Tedy v její měšťanské části, otcovo proletářské příbuzenstvo žádnou turistiku nepěstovalo.
Rodinná turistika skončila celkem brzy. Ještě pár let se konaly výlety do okolí Prahy, ale na počátku okupace zakoupil dědeček bankovní úředník pozemek (peníze rychle ztrácely hodnotu) a založil na něm zahradu (válečné zásobování bylo čím dál horší). Volnost rodinných výletů se změnila v pachtění za úrodou. O turistice se ale vyprávělo, zejména ve vztahu k Šumavě, jejíž hraniční vrcholy se staly nedostupnými. Znělo dobrodružně a nedosažitelně, když babička pak v poválečných letech (dědeček byl tou dobou už po smrti) vyprávěla, že na těch vrcholcích stála, že na Ostrém je turistická útulna, na Luzném kamenné moře a na Roklanu propast, kterou si ovšem vymyslela, je to jen pověst. To vše zlezla v univerzálních střevících, které přežily až do mých časů.
Dědeček Karel byl řádným členem Klubu českých turistů, po narození dcer se ale spolkové činnosti věnoval už jen on, spolu se zmíněným přítelem Kudějem. Děti se v rodině, kde se matka vzdala po svatbě zaměstnání, neodkládaly. Letní tábory mimo skautské nebyly, manželé tudíž nadále spolu turistické výpravy konat nemohli, s dětmi se jezdilo na letní byt.
Turistické výpravy mých prarodičů se konaly výhradně v hranicích republiky, ateliérové pozadí fotografie neodpovídá skutečnosti. Že se mladí manželé nevydávali k moři, bych ještě pochopila, oba byli neplavci, ale proč necestovali alespoň do Alp, když pro oba byla němčina samozřejmostí, nevím. Ale už i já si pamatuji, s jakým nadšením se v naší rodině četly cestopisy Karla Čapka, který jako by veškeré zahraniční cestování uskutečnil za nás.
Rok 1961. Mladší a starší žena stojí s taškami na zastávce lokálky, s nimi dítě. Ženy jsou moje babička a máma, dítě jsem já. Někam se jede vlakem, pak se po značce jde krajinou, svačinu máme v takzvaném chlebníku, batohy na záda jsou vzácné zboží, a když už jsou, tak moc veliké. Hospoda při cestě je toužebně vyhlížená, ale není jistá. Na prázdninách u tety ve Varnsdorfu mi strýček vykládá, jak tihle Němci měli na každém kopci rozhlednu a u ní výletní restauraci; na rozhledny jsme ještě lezli, ale restaurace byly zavřené a zpustlé. I poblíž našeho městečka se nachází někdejší výletní restaurace, ale stala se z ní pivní hospoda bez terasy, kam se s dětmi nechodí. Nepřespáváme, ostatně nejsou volné soboty, takže po týdenním úklidu a prádle na výlet stejně zbývá jenom neděle.
V létě jezdíme vlakem nejčastěji na borůvky, v lese je rybník, kde se koupeme, s plnými nádobami se vracíme lokálkou domů zavařovat. Máma má jenom dva týdny dovolené. Z okna bytu na sídlišti koukáme na obzor uzavřený vrcholy Českého lesa a nevíme, jestli jsou v Čechách, nebo v Německu, stejně jako nevíme, kde přesně pramení řeka Mže. Není koho se zeptat a mapa hraniční pásmo nezabírá. Fotila teta zrcadlovkou Flexaret.
Pět výrostků sedí na nádraží, nad nimi nápis Pavlovice. Jeden ukazuje do objektivu placatý, rozsednutý rohlík. Dva kluci mají tlumok zvaný tele, ostatní takzvaný sportovní pytel, který se dal hodit na záda, ale řemeny byly tenké a strašně to řezalo. Na nohou máme tenisky a kecky promáčené od ranní rosy (později se o tom bude zpívat čundrácký hit). Spí se pod širákem, v krmelcích, ve stozích. Spacáky moc nehřejí, před svítáním bývá taková zima, že člověk musí vstát a jít se proběhnout, aby se rozhýbal z té ztuhlosti. Když vyjde slunce, vleze znovu do spacáku, usne a zaspí. Jako se ze zásady nechodí k holiči a všichni si doma pižláme vlasy žiletkovým ořezávačem, tak by nikdo z nás nikdy nespal v hotelu. Jsou to časy dost špatného piva a kofoly s rumem.
Turistická mapa v měřítku 1 : 100 000 stále ještě nezabírá hraniční pásmo, turistické značky v krajině jsou v dobrém stavu. Nikdy nepotkáme nikoho, kdo se o ně stará. Rok 1967, foceno fotoaparátem Pionýr, jehož spoušť zmáčkla službu konající výpravčí.
Skupina lidí, vesměs učitelé a kolegové rodičů, před horským hotelem v Nízkých Tatrách. Turistika horských chat a útulen, o kterých vyprávěla babička, se změnila v odborářskou rekreaci. Pro pracovníky v kultuře a školství v pohraničním okresním městě zpočátku neexistovala ani nabídka takovéto rekreace, ale v létě 1968 poprvé a naposledy jedeme s ROH do Tater. Pak jsou rodiče z práce vyhozeni, svůj volný čas rozhodně s nikým z vnucených pracovních kolektivů, kam se museli uchýlit bez ohledu na kvalifikaci, trávit nechtěli, ačkoli tyto podniky odborářskou rekreaci nabízely. Ale tenkrát v osmašedesátém to byl prima výlet s fajn lidmi, jeden kolega dokonce kdysi chatařil na Téryho chatě, po celý týden vyprávěl horolezecké a meteorologické historky. Spali jsme v hotelu, v mém životě poprvé a na velmi dlouho naposledy. Datum někdy v létě před 21. srpnem 1968, autor fotky neznámý.
Dvě malé postavičky (já s mámou) před velkým hotelem Sputnik, letovisko Gagra, oblíbené za carského Ruska i za Sovětského svazu, Abcházská autonomní sovětská republika. V pozadí Kavkaz, Černé moře před námi. Moje jediná a na dalších třicet pět let poslední cesta k moři, s Čedokem na týdenní dovolenou s mámou. V hotelu jsou na stropě štukové výjevy z vesmíru, turecký záchod a společná sprcha na konci dlouhé chodby: poměrně luxusní stavba z řady sovětských rekreačních objektů. Nadšení z vln na moři, zážitek orientálního trhu, kde se máma pohoršuje nad tím, jak po vyloženém skopovém mase lezou mouchy. Jezero Rica v horách, bílé víno a k němu přikusovaná čokoláda. Sovětská estetika města Soči, kde se roku 2014 bude konat zimní olympiáda. Protivné zupácké chování personálu v hotelu i na letišti, sovětské manýry kontrastující s milým chováním místních lidí. Červen 1968, sleva mimo sezónu, velmi neinvazivní turistika s iluzí vzájemně srdečných vztahů. Dnes je letovisko Gagra poničené válkou za abchazskou nezávislost na Gruzii. Válkou, na kterou jsme zapomněli, co skončila podivným patem, kdy samostatnou Abcházii žádný stát politicky neuznal. Do Gagry se už zase jezdí rekreovat Rusové.
Vyfotil Vladimír Páral, spisovatel, který tam byl s námi.
Červenec 1968. Na tetině zahradě v Davli s mámou vypeckováváme višně. Teta, která to zaznamenala, byla donedávna průvodkyní monopolní cestovní kanceláře Čedok. Když ji vyhodili a sebrali jí pas, obrátila svou životní aktivitu k zahradě u Prahy, kterou dědeček bankovní úředník pořídil jako investici v době hospodářské krize. Postavila na ní skromnou chatu a přidala se ke způsobu trávení volného času, který se změnil z poznávání dálek na zvelebování rekreačního objektu (podoba s vývojem za protektorátu je výmluvná). Ani jsme nevěděli, že děláme to, o čem se později začalo psát jako o charakteristickém znaku normalizace, rozhodně jsme neměli v úmyslu normalizaci charakterizovat. Máma s tetou se staraly o chatu a zahradu, když jim byl upřen podíl na veřejném dění. Nám, dospívajícím dětem, zůstaly čundry, z nichž nejkrásnější byly ty do rumunských hor. To byla turistika bez jakéhokoli komerčního doprovodu a výjezdní doložky, levná a náročná. Měla i vůni exotiky, cest k lidem s úplně jiným životním stylem, méně civilizačně deformovaným, distancovaným od jakékoli politiky. Do větších dálek jsme jezdili vlakem, na kratší vzdálenosti stopem. Kluci jsou obutí v kanadách, holky v botách, kterým se říkalo pionýrky. Shora do nich padal štěrk. Fotku z toho nemám žádnou.
Na dvoře stojí kůň zapřažený do bryčky, kolem něj několik dospělých a dětí. Je léto roku 1989, naše děti už toho docela dost ujdou, ale dosud málo unesou. Nemáme auto a nemůžeme si dovolit pobyt někde, kde by se za něj muselo platit, naše platy kulturních pracovníků jsou otřesně malé. Kromě chaty na zahradě u Prahy nevlastníme žádný rekreační objekt. Na chatu zajedeme z našeho vzdáleného bydliště tak nanejvýš na tři dny, protože to tam je pro všechny malé, ale hlavně se v tom malém prostoru děti projevují jako všetečná a divoká smečka, s níž se člověk příliš nezrekreuje.
A tak po několik let putujeme o prázdninách s koněm a zapřaženou bryčkou – jeden z nás takové spřežení má a nás se kolem něj shluklo několik rodin. Jdeme nalehko, batohy, spacáky a zásoby se vezou na bryčce, na kozlíku se můžou trochu popovážet i naši nejmenší, na které by byl denní úsek dlouhý, nebo ti, kteří si způsobili krvavé puchýře či jiné bolesti. Jedeme podle turistických map, velice rychle vyjdou nové v měřítku 1 : 50 000, které už pohraniční pásmo zahrnují. Zjistíme, že ne každá trasa vyznačená pro pěší se dá projet i s vozem: objíždíme skaliska, hledáme brody poblíž úzkých lávek, za pomoci klíče šestky zvedáme závory u lesních cest. Poznáme tak bezděky, jak se naši předkové pohybovali po krajině s nákladem, po polních a lesních cestách. Po červené značce projedeme místa, o kterých jsme doposud ani nevěděli, jestli leží v Čechách, nebo už v Německu. Rozmnožily se hospody u cesty, v kdejaké garáži dostane člověk nanuka, fernet, kafe s lógrem a coca-colu. Je to drobné soukromé podnikání načerno, které muselo zákonitě skončit a taky skončilo, ale to už jsme s naším putováním s dětmi skončili i my. Když jsme starého koně oželeli, uvědomili jsme si, že konečně máme volnost pohybu po světě. Celé to dosavadní putování (i naše obutí) se podobalo víc tuláctví než turistice.
Fotek mám spoustu, tak alespoň jednu: můj muž na kozlíku bryčky projíždí brodem, vůz je ověšený malými dětmi, vzadu na pérech stojí dva nejstarší kluci a přidržují padající spacáky a ešusy. Kůň cení zuby, vlaje mu hříva, voda stříká od kopyt, kočí vypadá šťastně. Foto z tohoto i všech ostatních vandrů Bob Pacholík.
Fotku, jak jsme s dětmi na borůvkách, přeskočím, i tu, na které naši dva patnáctiletí kluci s čerstvými občankami, takže už bez dozoru, cosi vaří v ešusu na ohni (kdo to mohl vyfotit?).
Dva dospělí jdou po lesní cestě vybaveni plechovkami, štětci, pilkou a zahradnickými nůžkami, na zádech batohy. V plechovkách je barva: červená, modrá, zelená nebo žlutá, bílá na pruhy, které ohraničují, a khaki zelená na retuše a pozadí. Barvy turistického značení. Naši dva kamarádi se stali značkaři a přihlásili se na schůzi oblastní rady Klubu českých turistů o vytipované trasy. Nikdy jsem značkaře za všechna léta chození po značkách nepotkala, a teď je osobně znám. Dozvím se, že náklady na pravidelnou obnovu jednoho kilometru značení se pohybují kolem tří set korun a vyžadují přibližně čtyřicet minut času značkařské dvojice. V průběhu dne se obnoví asi pět až sedm kilometrů značené trasy.
Začátečníci mívají za úkol už existující značky udržovat, nahradit ty, které zmizely s pokáceným stromem, odstranit z okolí značky větve a překážky, které brání v tom, aby ji turista viděl, obnovit barvy, popřípadě pozměnit trasu tam, kde se změnily vlastnické poměry a dosavadní cestou už nelze projít. To se stávalo po roce 1989 častěji, než by člověk řekl, často svévolně a proti právu, ale co je turistovi jdoucímu krajinou do toho, lépe je cestu prostě přeznačit. Některé obecní úřady si přály, aby přes jejich pamětihodnost (a kolem hospody) značka nově vedla – nové značky vytyčují už zkušení mistři –, některé si zase přály ji zrušit. I to se dělo častěji, než by člověk řekl, třeba když v místě něco fatálně zkrachovalo. Spotřeba času na značkování je veliká, člověk musí projít trasu tam i zpátky. Značkař nesmí z turisty přehnanou péčí dělat hlupáka, ale taky ho nesmí nechat zabloudit. Je to náročná, namáhavá činnost, mnohem méně zábavná, než bychom řekli, zvlášť pokud hospoda na návsi, která má být otevřená, otevřená není či když se na cestě náhle objeví elektrický ohradník s varováním, že „ve stádě je plemenný býk“. Výroční srazy značkařů jsou plné historek i značkařské latiny. Září 2015. Fotila jsem já.
Když jdu s dvojicí přátel reportovat jejich činnost, uvědomuji si, jak se obnovila servisní podpora turistiky – a nejen té pěší. Zjišťuji až teď, jak velký podíl na katastrofální neprosperitě socialistické ekonomiky měla absence turistického průmyslu. A jak veliký podíl na devastaci krajiny i osídlení má jeho přítomnost.
Autorka je spisovatelka a publicistka.