Z památníků holokaustu jsou dnes vyhledávané turistické destinace. Praktiky postturismu mohou přispět k tomu, aby se nestaly jen vyprázdněnými mementy, ale pomáhaly nám vyrovnat se s minulými i současnými tragédiemi.
„Cítím, že povinností všech lidských bytostí je alespoň jednou v životě vidět toto místo. Bohužel vám tady nedopřejí vůbec žádný prostor. Ženou vás jako dobytek, jako byste byli v muzeu Coca-Coly v Atlantě, nebo tak něco. Přišlo mi brutálně urážlivé, že mě hnali táborem s průvodcem, který jako robot odříkával: ‚A tady jsou pravé židovské vlasy.‘ Dívám se na vlasy lidí, kteří skutečně žili, měli sny a naděje, a není mi dopřán čas, abych tam mohla postát, vnímat tu hrůzu a uctít jejich památku.“ Těmito slovy ohodnotila svou návštěvu Památníku Auschwitz-Birkenau v lednu tohoto roku uživatelka webu Tripadvisor s přezdívkou Not Quite Adult;-). Příspěvek publikovaný na globálně rozšířené turistické platformě ukazuje, že turismus a vzpomínání na tragédie dvacátého století jsou vzájemně provázány. Reflexe tohoto vztahu může být užitečná nejen pro další vývoj paměti holokaustu, ale také pro vývoj funkčních strategií, jak připomínat oběti nedávných i budoucích tragédií.
Hra na cestování
Barbora Půtová ve své knize Antropologie turismu (2019) rozlišuje starého a nového turistu, respektive turistu a postturistu. Zatímco cestování starého typu je spojeno s masovostí, organizovaností, zálibou v atrakcích a vyhledáváním předvídatelného, mezi atributy postturismu patří důraz na rozmanitost, větší míru improvizace či ohled na životní prostředí i místní komunity a jejich kulturu. Postturista si uvědomuje, že je součástí „hry na cestování“, v níž lze těžko získat zážitek, který by se dal považovat za autentický. Díky tomu se může svobodněji rozhodovat a jednat méně předvídatelně. Navíc má možnost využívat některé prvky turistické infrastruktury s ironickým odstupem.
Co se však stane, když se turistickou destinací stane bývalý koncentrační tábor? Souvisí s tím celá řada problémů, které řeší manažeři památníků, kurátoři výstav, architekti, průvodci, cestovní kanceláře, učitelé a učitelky s žáky či rodiče s dětmi. Není pochyb, že památníky holokaustu – a především Auschwitz-Birkenau – jsou součástí masového globálního turismu. V roce 2019 do Osvětimi zavítalo 2 320 000 návštěvníků a po propadu v době pandemie začínají čísla opět růst. Loni památník navštívilo 1 637 000 lidí. Místo disponuje kompletní turistickou infrastrukturou včetně parkoviště, občerstvení i možnosti zakoupení upomínkových předmětů. Zájezdy na trase Krakov, solné doly Wieliczka a Osvětim nabízejí cestovní kanceláře turistům, ale také školám. Svůj podíl na tom má i zařazení osvětimského památníku na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1979.
Spojení paměti holokaustu a turismu není vždy hladké, jak to ilustrují opakující se skandalizace určitých typů chování, které často odkazují k běžným turistickým praktikám, ale v kontextu památníku holokaustu budí pohoršení. Lze si vyfotit selfie v Osvětimi? Má být návštěva těchto památníků povinnou součástí vzdělávání? A jaká je adekvátní výše vstupného? I bez znalosti odborné diskuse vnímáme, že místa utrpení mohou hrát důležitou roli při připomínání holokaustu a rozšiřování povědomí o lidských právech. Vysoká návštěvnost je v tomto světle vítaným fenoménem, na druhou stranu přelidněnost těmto místům ubírá na důstojnosti i působivosti.
Drát, brána, komory
Proměnami ovšem neprochází jen turismus, ale také paměť holokaustu. S tím, jak postupně odcházejí poslední přeživší, narůstá význam mediálních zprostředkování paměti. Každý z nás si téměř jistě vybaví nějakou fotografii, film nebo knihu spojenou s holokaustem. Za nejznámější a zároveň iniciační dílo bývá označován Spiegelmanův Maus. Vyprávění z pozice druhé generace přeživších otevřeně tematizuje obtížné hledání vlastního postoje k události, kterou hlavní postava nezažila, ale jež zásadně ovlivňuje její život, a také ukazuje, jak mohou fotografie fungovat jako médium paměti. Od prvního vydání Mause (časopisecky od roku 1980, souborně poprvé v roce 1986, česky 1997) se však archiv obrazů holokaustu značně rozrostl. Když se dnes díváme na Zónu zájmu (2023), díváme se zároveň na Saulova syna (2015), Pianistu (2002) nebo Schindlerův seznam (1993).
Obrazy ze zmíněných děl se aktivují i ve chvíli, kdy fyzicky navštěvujeme památníky holokaustu. Výzkumy ukazují, že návštěvníci očekávají především ostnaté dráty, brány, strážní věže, plynové komory a krematoria. Podle britské historičky Doreen Pastor jsou očekávání výrazně ovlivněna i podobou Památníku Auschwitz-Birkenau. Ve zkratce můžeme říct, že návštěvníci, kteří nemají specifický důvod (například spojení s rodinnou historií), přijíždějí na tato místa paměti většinou formováni obrazy holokaustu z populární kultury a internetu a odjíždějí s mobilními telefony zaplněnými fotografiemi.
Úvodní citace ilustruje případ, kdy podmínky v Osvětimi bránily návštěvnici vyjádřit pietu a vstřebat působení daného prostoru. Přistoupíme-li na její vyprávění, máme před sebou obraz motivované návštěvnice, která nedostala prostor k uskutečnění zamýšleného cíle své cesty. Perspektiva výzkumů návštěvnického chování pak nabízí opačný pohled: přivést návštěvníky-turisty k prožitku, který by vedl ke změně občanských či osobních postojů, je obtížné i přes velmi rozvinutý vzdělávací aparát v podobě pomníků, expozic, prohlídek či mobilních aplikací. Turismus se tak jeví jako překážka pro vzdělávání i pietu. Zkuste si sami udělat průzkum mezi svými známými, jak vzpomínají na návštěvy těchto památníků.
Postturismus jako výzva
Má ještě v éře postturismu smysl navštěvovat expozice na místě bývalých koncentračních táborů? Postturismus v této souvislosti lze chápat jako ironickou skepsi, se kterou můžeme procházet památník a pozorovat hon ostatních návštěvníků za co nejdetailnějším záběrem ostnatého drátu. Na druhou stranu může mít i svoji produktivní rovinu. Postturista má možnost vnímat kromě stop minulosti také stopy po procesech, které je udržují přístupné a srozumitelné návštěvníkům z generací, jež se narodily po konci války.
Pozornost postturisty se může zaměřit na pamětní desky věnované různorodým skupinám obětí, památníky vzniklé hned po válce, v šedesátých letech nebo zcela současné intervence. Můžeme si všimnout způsobu zacházení se zelení či postupů, jakými se fyzické pozůstatky minulosti udržují. Součástí postturismu je také zájem o méně obvyklé destinace. To koresponduje i s výsledky výzkumu Doreen Pastor. Nejkomplexnější návštěvnické reakce zaznamenala autorka právě na místech, která se odlišují od současné podoby Osvětimi. Jako příklad uvádí Památník Ravensbrück – návštěvníci zde nejenže nenajdou ikonickou bránu ani stovky metrů ostnatého drátu, ale navíc se musí vyrovnat s tématy spojenými se zkušeností vězněných žen.
Postturismus nabízí potenciál pro vyspělejší způsob navštěvování míst spojených s holokaustem, protože umožňuje vnímat nejen jejich historii, ale také způsoby, jakými je připomínána a udržována. Nemá však jít o výsadu vzdělaných a uvědomělých návštěvníků. Spíše jde o výzvu pro ty, kteří památníky spravují a kteří stojí o to, aby jejich návštěva nebyla jen vyprázdněným rituálem, ale funkční součástí repertoáru přístupů, jež nám pomáhají vyrovnávat se jak s minulými a současnými ztrátami, tak i s těmi, které teprve přijdou.
Autor je historik.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.