Malé město ve východních Čechách s podlouhlým náměstím, gymnáziem a několika pamětními cedulemi upomínajícími na zlatý věk. Národ vzkvétá, stačí se rozhlédnout. Všude nablýskané kapoty, podle hodinek zbývá ještě sedm minut, než si mě vyzvedne muž, který o sobě mluvil jako o členu zdejšího hasičského sboru. Chodím sem a tam, přece jen takhle uprostřed týdne v brzkých odpoledních hodinách nepatří náměstí východočeských měst k těm nejfrekventovanějším, převaha automobilů oproti živým lidem je asi desetinásobná, navíc celou tuhle pofidérní scénu provází nefalšovaný červencový znoj. Když vtom na opačné straně rynku krátce zazní smluvený signál.
Rychle se tedy přesouvám, schválně to beru kolem výloh, abych nemusel na přímé slunce, a už z dálky vidím člověka v blyštivé přilbě a stejnokroji. Stojí takřka v pozoru, jako by se ani nerozhlížel, jako by mě nehledal pohledem. Opravdu podivín, říkám si, ale odradit se nenechám, ostatně jel jsem sem s nejistým očekáváním přes celé …
