Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2023, 303 s.
Obzor obkroužený panelovými sídlišti, burácející magistrála, brutalistní klenoty… největší rozvoj, nebo největší ztráty? Je možné nahlížet architektonický a urbanistický vývoj bez emocí zatížených hodnoticími znaménky? Vzpomínky Blahomíra Borovičky, který byl hlavním architektem Prahy v letech 1971 až 1988, takový pohled umožňují. Ve svižně psaných pamětech autor objasňuje, proč a jak se podařilo během pouhých dvou desetiletí zásadně proměnit podobu metropole, ať už jde o bourání starého Žižkova nebo nádraží Těšnov, výstavbu metra, desítek tisíc nových bytů či ikonických budov, jako jsou Palác kultury a žižkovská televizní věž. Jejich přítomnost považujeme dnes za samozřejmou a je až fascinující číst o peripetiích jejich vzniku a dozvídat se, že mohly vypadat zcela jinak a že jejich podoba je často důsledkem náhody. A svým způsobem je fascinující i architektův obraz normalizace, do nějž jako by téměř nepronikala konkrétní politická situace. Borovička se sice celkem obsáhle věnuje politickým a mocenským bojům (nejen) na pražském magistrátu, není ale těžké si představit, že dnes se v městském plánování pletichaří a válčí podobně jako tehdy. Normalizace zde není vyhrocenou epochou hrdinských činů a padlých charakterů, bojů mezi dobrem a zlem, ale obdobím, kdy je potřeba hlavně zajistit, aby měli lidé kde bydlet a jak jezdit do práce. Na tomto zjištění dnes už není nic objevného, není ale na škodu si mnohoznačnost zkušeností v této historické etapě opakovaně připomínat.