Co to dělají s naší češtinou?!

„Kdybych tu stálx v těchto šatech a řeklx vám, že se necítím jako žena, uvěřili byste mi?“

Becka McFadden v inscenaci Black Dress

„nevím co máš v kalhotách / a je mi to u prdele / Miluji tě“

básník Zombák v antologii Toto je môj coming out

„Jazyk slouží nám, ne naopak.“

lingvistka Jana Valdrová v pořadu V tranzu

Tahle slova pronesli různí lidé ve zcela odlišných kontextech a se zcela odlišným záměrem. Vždy se nicméně dotýkají prožitku nebinárních, genderqueer, agender, gender­-free a dalších lidí, jejichž genderová identita nespadá do tradičních škatulek muže a ženy, na které je společnost zvyklá lidi dělit. Gender je „společenské pohlaví“ – set rolí, vzorců chování a povinností, ať už právně nebo společensky vymahatelných, který je při narození odvozen od biologického pohlaví. Biologické pohlaví se určuje podle genitálií novorozence, zaznačí se do rodného listu a rozhodne o společenské roli, kterou bude jedinec po zbytek života hrát. Nebo se to alespoň očekává. Biologický dimorfismus, který u jedinců lidského druhu můžeme pozorovat, naše společnost umocňuje ideologií, která samčí a samičí pohlaví vetkává do téměř veškerých kulturních produktů naší společnosti. Tato ideologie přetaví lidské samce a samice v muže a ženy a připisuje jim vlastnosti a schopnosti dalece přesahující to, co nám biologie dala do vínku.

Sestřičky a řidiči

Odpůrci a odpůrkyně svobodnějšího pojetí genderu, než jaké nabízí binární opozice muž–žena, se ve své argumentaci opírají o biologické pohlaví, specifičtěji o zmíněný okem pozorovatelný biologický dimorfismus. Biologické pohlaví však samo o sobě není zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Biologický dimorfismus neboli morfologické rozdíly mezi pohlavími – a zvlášť ty, které se přímo netýkají reprodukce – totiž u lidí představují především sekundární pohlavní charakteristiky, jako jsou prsa nebo tělesné ochlupení. Ty se však vyvíjejí v závislosti na dalších faktorech, jako jsou chromozomy a pohlavní žlázy (varlata nebo vaječníky), jež se podílejí na produkci hormonů (avšak nejsou to jediné žlázy, které hormony produkují). Těla mají nicméně na hormony různé reakce a produkují i takové hormony, na které reagují buď jen omezeně, anebo vůbec. A tak se klidně může stát, že biologická samička má sekundární pohlavní charakteristiky samce a naopak.

A co víc: když se člověk narodí, žádné sekundární pohlavní charakteristiky nemá. Jestli je novorozeně chlapeček, nebo holčička, poznají všichni podle toho, jestli má pindíka, nebo pipinku. Pindík nebo pipinka ale mohou být přítomny u lidí bez ohledu na to, jaké chromozomy a pohlavní žlázy mají, jaké hormony jejich tělo produkuje a na jaké hormony a jakým způsobem odpovídá. Tyto faktory se však hned po narození zpravidla nezkoumají a lékařstvo a rodiče tak většinou udělají divoký odhad o pohlaví dítěte na základě jednoho ze sedmi faktorů, které v biologickém pohlaví člověka hrají roli. To by samo o sobě nebylo problém. Je pravda, že u většiny lidí se genitálie shodují se zbytkem faktorů ovlivňujících biologické pohlaví, a je tedy standardně možné opravdu jen na základě genitálií usuzovat, jestli dané miminko bude produkovat samčí, nebo samičí pohlavní buňky. Právě tato schopnost produkovat samčí nebo samičí buňky představuje pohlaví, všechno ostatní je gender. Pohlaví je totiž definované rolí v reprodukci – přesněji tím, jakou polovinu genomu člověk při reprodukčním sexu vyprodukuje. A to jsme na základě genitálií schopni už při narození relativně spolehlivě odhadnout.

Vaše dítě ale ještě následujících alespoň patnáct let nebude mít sex za účelem reprodukce, na tom se snad shodneme. Proč je informace o tom, jaké reprodukční buňky bude vaše dítě produkovat, tak zásadní hned po narození, je proto dle mého názoru poměrně jasné. Není to kvůli důležitosti pohlaví, nýbrž kvůli důležitosti genderu. Tento set rolí, vzorců chování a povinností má v naší společnosti obrovskou váhu a opřádá biologické pohlaví mýtem o muži a ženě a o jejich „inherentních“ vlastnostech a predispozicích. Když nevíte, jestli je miminko muž, nebo žena, máte pocit, že netušíte, co od takového jedince čekat. Bude z miminka spíš zdravotní sestřička, nebo řidič náklaďáku? Taková očekávání ale nemají s biologií nic společného, anebo jen velmi málo.

Přesto existují výzkumy, které se snažily už u dva dny starých novorozeňat vypozorovat údajné technické sklony mužů a pečující sklony žen. Výzkumnictvo tímto chtělo jednou provždy prokázat propojenost pohlaví a genderu. Nemluvňatům ukazovalo dva obrázky – jeden představoval technickou problematiku, druhý péči. Podle toho, jak dlouho se dva dny staré miminko na obrázek dívalo, se usuzovalo, jaké předpoklady si biologicky nese. Teď tedy alespoň víme, jak strašně málo genitálie ovlivňují předpoklady pro techniku nebo péči, pokud tedy obrázek, na který se novorozeně zrovna dívá, považujete za vypovídající informaci o předpokladech daného miminka.

Genderová ideologie

Pokud vám úvod tohoto článku, kde se psalo o umocňování biologického dimorfismu společenskou ideologií, přišel extrémní, snad vás exkurs do středoškolské biologie alespoň maličko zviklal a je pro vás nyní snazší přijmout realitu, v níž existují nejen muži a ženy, ale také lidé, kteří s těmito dvěma škatulkami nesouzní buďto biologicky, nebo identitně, případně kombinací obojího. Genderová ideologie dělící společnost na muže a ženy totiž odmítá, že by existoval kdokoli, kdo do této kategorie nespadá biologicky. Doufám, že po několika odstavcích o lidském pohlaví už mi věříte, že pohlaví není černobílé a ne všichni jsou samci nebo samice. A že je pro vás nyní snazší přijmout nejen existenci lidí, kteří tuto genderovou rigiditu nabourávají biologicky, ale také to, že lidé, které tato rigidita svazuje nikoli biologicky, ale identitně, mají stejné právo na život jako průměrný muž nebo průměrná žena. Nehledě na to, že nikdo ještě úplně neví, kudy přesně vede hranice mezi pohlavím a genderem, jakkoli máme silné indikace, že pohlaví začíná a končí u rozmnožovacích buněk. A nevíme ani to, co přesně na biologické úrovni ovlivňuje genderovou identitu. Přeloženo do prostého jazyka: nikdo zatím neví, co konkrétně způsobuje, že je člověk trans.

Trans je člověk, jehož genderová identita se neshoduje s genderem, který mu byl připsán při narození. Víme, že gender se při narození odvozuje od genitálií a že se tomu říká pohlaví, přestože je to jen sedmina pohlaví. Teď už mi snad věříte, že gender není pohlaví, protože jsme si vysvětlili, jak velké množství lidí úspěšně žije jako ženy a vypadá jako ženy, protože mají ženské genitálie a/nebo ženské sekundární pohlavní charakteristiky, ale ve skutečnosti to samice nejsou, protože neprodukují samičí pohlavní buňky. Nejspíš už lépe rozumíte tomu, že existují lidé, jejichž genderová identita se neshoduje s tím, za jaký gender je společnost považuje. A snad je pro vás s tímto poznáním snazší přijmout i to, že existují lidé, kteří nejsou a/nebo nechtějí být součástí ani jedné ze dvou škatulek, které nám genderová ideologie o muži a ženě a ničím mezi tím vnucuje. Tyto lidi můžeme zahrnout pod deštníkový pojem „nebinární“, přestože identit mimo genderovou binaritu muže a ženy je spousta.

Jazyk jako ideologický produkt

Nejdůležitějším produktem této binární genderové ideologie je jazyk. Existuje bezpočet výzkumů, které ukazují, jakým způsobem jazyk formuje naše vnímání světa. Utváří věci, které nám připadají skutečné, i to, jak nám tyto věci připadají. Pro některé věci nemáme slova, a je proto velmi těžké jim porozumět a představit si, že můžou existovat. Pro jiné nemáme slova, ale stejně víme, že jsou reálné. A některé věci jsou reálné, ale právě proto, že nám pro ně chybějí slova, máme tendenci jejich skutečnost zpochybňovat. Myšleno bez jakékoli urážky vůči věřícím lidem, pro bohy a bohyně máme spoustu slov. Bible má kolem osmi set tisíc slov, a to zdaleka není jedinou náboženskou knihou na světě. Pro lidi je tedy velmi snadné představit si, že nějaká forma božstva je reálná, přestože pro to nejspíš nikdo z nás nemá žádný reálný důkaz. Ale protože jazyk má vlivem ideologie genderové binarity nástroje pouze pro muže a ženy, je pro mnoho lidí opravdu těžké si představit, že někdo, kdo není ani jedno, může existovat a na svou existenci mít právo.

Nechci tím omlouvat veškerou nenávist, která se snáší na lidi, co si jazyk upravují tak, aby lépe odpovídal jejich genderové identitě. Bůh (pokud existuje) ví, kolik se jí sneslo na mou hlavu. Možná jste jedním z lidí, kteří se někdy pozastavilx nad různě upravenou formou češtiny, aby lépe reflektovala realitu lidí mimo genderovou binaritu, a třeba vám byla i nepříjemná. Snad díky tomuto textu snáz porozumíte této „nepříjemnosti“ a také potřebě lidí „tu češtinu tak prznit“, slovy anonymního komentátorstva. Chci vám dát nástroje k porozumění češtině, která je méně zatížená genderovou rigiditou. Já jednu formu této češtiny používám každý den a nemám pocit, že by jí nešlo rozumět. Ale učím se z kritiky, kterou dostávám online od anonymních (ale občas i neanonymních) účtů. Pokud jste měli pocit, že genderově neutrální češtině nejde rozumět, anebo že genderová neutralita v češtině přece ani není možná, pak je tento text pro vás.

Ano, můžeme být inkluzivní

Čeština patří do rodiny slovanských jazyků a má tři gramatické rody: mužský, ženský a střední. I neživé předměty mohou být v mužském, ženském nebo středním rodě (stejně jako třeba v němčině). Čeština je jazyk se silně zastoupeným rodem, neboť rodově jsou členěna nejen podstatná jména, ale také přídavná jména, číslovky, koncovky sloves a zájmena. Gramatický rod se odráží také v podmiňovacím způsobu (šel bych) a v minulém čase (šel jsem). Stejně jako například ve francouzštině se v množném čísle jako neutrální neboli výchozí rod používá rod mužský: i když je v místnosti sto lidí a jen jeden muž, učíme se odmalička mluvit s těmito lidmi a o těchto lidech pomocí rodu mužského. Snaha o spravedlivé zohlednění žen v množném čísle v češtině je boj, zejména v psané podobě a při omezeném prostoru.

Pokud jde o genderově inkluzivní češtinu, její různá užití nejsou v jazyce dosud jednotná ani ustálená: Češstvo, jehož identita se vymyká genderové binaritě, se vyjadřuje různými způsoby, jejichž mluvená a psaná forma se může lišit. Není příliš překvapivé, že Ústav pro jazyk český k tomuto tématu zatím nevydal oficiální stanovisko.

Dalo by se předpokládat, že nejsamozřejmějším řešením v češtině bude použití středního rodu gramatického (bylo jsem tam). Část mluvčích tuto možnost skutečně využívá. Někteří další lidé chtějí, aby byli oslovováni jak v ženském, tak v mužském rodě. To znamená, že střídají rody v různých větách tak, že nepřevládá ani jeden z nich (šel jsem tam, měla jsem dobrou náladu). Ti, kteří o sobě chtějí mluvit inkluzivní češtinou, ale bez po­­užívání středního rodu nebo přepínání mezi femininem a maskulinem, jednoduše zachovávají všechny tvary, které nevyjadřují gender dané osoby (jdu tam, máš dobrou náladu), zatímco místo rodově specifických používají tvary množného čísla – týká se to slovesných koncovek (šli jsem tam, měli jsi dobrou náladu), přídavných jmen a také zájmen on/ona, která jsou nahrazena zájmenem oni ve významu jednotného čísla (Kde je Eri? Oni nepřišli?). Nebinární lidé používající tuto variantu genderově neutrální češtiny jí pro zjednodušení říkají „jednotné zájmeno oni“, přestože toto označení nezachycuje všechny jazykové úpravy. Pokud vám to připadá zvláštní, připomeňme, že i u vykání – či dříve onikání – po­­užíváme zájmeno v množném čísle pro označení jedné osoby a přijde nám to zcela normální.

Pokud jste dočetlx až sem

Pozorné čtenářstvo si všimlo, že se tím ne­­mění podstatná jména. Čeština, stejně jako skoro všechny slovanské jazyky, používá pády, v nichž podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky částečně mění svůj tvar v závislosti na dalších větných členech. Tuto jazykovou operaci nazýváme skloňování neboli deklinace. Křestní jména v češtině mohou mít mnoho různých tvarů, například Erika, Eriky, Erice, Eriku, Eriko a Erikou, a skloňují se v závislosti na gramatickém rodu. Někteří lidé se tomu chtějí vyhnout a volí si přezdívku, případně si nechají úředně změnit křestní jméno na rodově neutrální, které se při deklinaci nemění (například Eri).

U podstatných jmen, která vyjadřují, kým daný člověk je (jsem student), připadá v češtině kromě mužského a ženského rodu (student, studentka) v úvahu i střední rod (lze utvořit například tvar studentče), ale také neutrální zpodstatnělé přídavné jméno (studující) a hromadné podstatné jméno (studentstvo). Většina lidí, ať už se na genderovém spektru nacházejí kdekoli, má v tomto ohledu nějakou preferenci. Teprve v posledních zhruba dvaceti letech se v češtině začalo normalizovat zahrnování žen do běžné mluvy – do té doby se takřka výhradně používalo generické maskulinum. Mnoho oficiálních pozic (poslanec, tajemník, vojenské hodnosti…) nemělo ženskou variantu a některým ženám nikdy nevadilo, že byly oslovovány mužským tvarem podstatného jména. Stejně tak dnes někteří lidé preferují mužský či ženský tvar podstatných jmen, jiní dávají přednost střednímu rodu a někteří používají hromadná podstatná jména i pro označení jednoho člověka, když nechtějí vyjádřit mužský nebo ženský gender dané osoby, podobně jako při použití množného čísla ve významu jednotného.

Pokud jde o psanou inkluzivní češtinu, za nejjednodušší řešení by se dal považovat přechod na hromadná podstatná jména, na něž ale v mnoha případech nejsme zvyklí, a mnohdy nás to jako možnost ani nenapadne. Někteří lidé používají hvězdičku (*) s koncovkami ženského a mužského rodu na obou stranách symbolu: malý*á (malý*malá), partner*ka (partner*partnerka). V poslední době se však objevují i nové, stále populárnější formy, jako je přidání koncovky ­-x (já jsem vidělx), která může být při čtení nahrazena kterýmkoli rodem. Čtenářstvo si tak může místo koncovky doplnit vlastní rod, pokud text promlouvá přímo k němu. Tyto neologistické tvary s koncovkou ­-x (méně často ­-z) je však možné i skutečně vyslovovat.

Nikdo neočekává, že se přečtením tohoto souhrnu naučíte bezchybně používat genderově inkluzivní češtinu a jako přepnutím tlačítka zapomenete na mužský a ženský rod, generické maskulinum a jiné zažité gramatické tvary. Zároveň nikdo, kdo genderově inkluzivní češtinu používá, neříká, že vy jako osoba nemůžete pro sebe používat ženský nebo mužský gramatický rod. Můžete. A budete moct bez ohledu na to, nakolik bude v češtině genderová inkluzivita normalizovaná. Hodně lidí ale říká, že „tohle prostě respektovat nebudou“, a snaží se pro to najít racionální argumenty. I když mají na svůj názor právo, racionální důvod, proč nerespektovat jiného člověka, opravdu nenajdou. A pokud nemáte problém s respektováním jiných lidí, ale jen se třeba trošku strachujete, že genderově inkluzivní češtinu před někým, kdo ji používá, popletete – nebojte se. Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny nebinární lidi, ale všichni, které znám, budou moc rádi, že mají ve svém životě dalšího člověka, co respektuje jejich identitu, a budou vám chtít podat pomocnou ruku.

Autor*ka je nebinární sociolog*žka na Univerzitě Karlově. Na pasážích týkajících se gramatiky spolupracovala překladatelka v Radě EU Erika Kadlčíková.