Drag se u nás přesouvá z gay barů na divadelní pódia – i díky uskupení PiNKBUS pod vedením Martina Talagy. Přestává být zábavou úzké komunity a dobývá si respekt u náročných divaček a diváků. Drag zkrátka mění zázemí a publikum. Co důležitého ale zůstává?
„Projekt PiNKBUS představuje novou platformu, která zaštiťuje především mladé queer umělce a přináší do České republiky novou tvůrčí vlnu,“ stojí v úvodu webové stránky pinkbusplatform.com. V jejím záhlaví hraje video, které vzbuzuje očekávání, že PiNKBUS nabízí hlavně vizuální umění. Ve videu sledujeme performerstvo při pohybových kreacích v tropickém skleníku. Extravagantní tvary listů perfektně ladí s extravagantním vzhledem účinkujících s trans femme prezentací. A pak že je queer proti přírodě!
Projekt podporovaný Ministerstvem kultury, pražským magistrátem a Státním fondem kultury ČR uvádí, že spojuje undergroundovou queer scénu s profesionálním, etablovaným uměním. PiNKBUS bere kontrakulturu dragu a přenáší ji na zavedená, mainstreamová pódia, jako je Divadlo Komedie, festival Rock for People nebo domovská scéna PiNKBUS – Palác Akropolis. Navazuje i na tradici pražských kabaretů a varieté, ale zapojením drag queens a dalšího queer umělectva tuto tradiční pražskou formu kultury kvíří a zároveň queer posouvá do mainstreamu. Jak říká jeden ze zakladatelstva platformy PiNKBUS Martin Talaga na stránkách prosincového čísla Kapitálu, na jejich inscenace chodí i lidé, kteří vidí drag queens poprvé v životě. A někdy se jim to nelíbí. Ale to, že se ti něco nelíbí, neznamená, že to neexistuje, „bejby“!
Popularizace a depolitizace
Drag je queer umění ohýbající gender, které zveličuje genderové stereotypy a maže si heterosexuální kulturu na chleba. A to často vyvolává i agresivitu. Každé drag performerstvo má vlastní příběh o tom, jak šlo po ulici z vystoupení a setkalo se s předsudečným násilím. Judith Butler, slavná teoretička genderových rolí, píše o tom, že vizuální ohýbání genderových norem vyvolává v lidech ontologický pocit ohrožení – což znamená na úrovni bytí, který chtějí trestat. Butler tomu říká punitivní rozměr genderu. Drag je v pořádku, dokud je v baru, v jasně ohraničeném prostoru a čase určeném pro pobavení. Co se s touto formou umění stane, když ji postavíte na velké jeviště, nasvítíte je profesionálními světly, vezmete queer účinkující a dodáte kvalitní produkci za finančního přispění ministerstva pana Baxy? Když v publiku smícháte kulturní elitu s queer lidmi? Zmlátili byste operní pěvkyni, kdybyste ji viděli v autobuse?
Tuto otázku si podle Talagy PiNKBUS klade. Je unikátní a radikální právě v tom, že bere uměleckou formu, která je většinovou společností vnímána jako směšná, zavrženíhodná, nevalidní, a posadí ji doprostřed spektáklu divadelní kultury. Divadelní kultury, která v sobě s každým dalším rokem v modernitě nese elitářštější a elitářštější étos, která méně a méně představuje zábavu pro masy, ve smyslu panem et circenses, chléb a hry. PiNKBUS na svém webu uvádí, že reaguje na nárůst zájmu o drag umění, který se rozšířil už i za hranice LGBTQ+ komunity. Částečně tak své působení depolitizuje, protože jen odpovídá na nárůst poptávky. Popularita fenoménu Drag Race demonstrovaná přítomností originální americké varianty tohoto fenoménu (RuPaul’s Drag Race) na síti Netflix, nejpopulárnější streamovací platformy na světě, a vznik lokálních mutací této reality show namátkou v Německu, Brazílii, Holandsku, Itálii, Thajsku a na Filipínách o tomto nárůstu zájmu svědčí.
Queer (se) prodává
Jak říká ve zmiňovaném rozhovoru Talaga, drag je vždycky politický. Ale navzdory této političnosti je Drag Race bilionová franšíza. Stejně jako je přes veškerou političnost feminismu snímek Barbie nejvýdělečnějším ze všech filmů od společnosti Warner Bros. Té společnosti, která zfilmovala Harryho Pottera a udělala z něj zprofanovanou, komercionalizovanou značku plnou předražených, nekvalitních panenek, polyesterových hábitů, vyráběných dětmi bez adekvátního platového ohodnocení (pokud vůbec existuje adekvátní cena za dětskou práci), a obchodních značek. Takže otec Lenky LáskorádovéTM je Xenofilius LáskorádTM a doufejme, že není třeba platit licenční poplatek i za použití jejich jmen v článku… Film Barbie byl komerčněji úspěšnější než každý z filmů o Harrym Potterovi, včetně toho posledního – nekontroverzního akčňáku, na jehož marketing měla společnost přes deset let. Ve feminismu jsou peníze a v queer kultuře taky. Po těchto věcech je poptávka a lidi jsou za feminismus a queer kulturu ochotni platit. Žijeme v kapitalismu, což je škoda, ale konzumní poptávka zkrátka představuje lakmusový papírek ukazující stav společnosti.
Podle mne jde PiNKBUS v normalizaci kvíru ještě o krok dál než bilionový byznys značky Drag Race. Drag Race je přece jen pořád reality show, formát přetvářející normální v neobvyklé, založený na vytržení z reálného života a fragmentaci osobností účastníků pro pobavení masy před obrazovkou. Panem et circenses. Drag sám o sobě v tomto formátu figuruje jako něco abnormálního. Formou reality show dochází k objektifikaci performerstva. Nechci tvrdit, že divadlo jako forma objektifikuje vystupující méně. Dalo by se i tvrdit, že ve skutečnosti spektákl divadla objektifikuje více než spektákl formátu Amerika hledá topmodelku – RuPaul’s Drag Race takhle pátrá po budoucí „drag superstar“. Přeneseme-li zábavu nabízenou dragem do prostředí vážnosti, kterou divadelnímu formátu dodává mimo jiné i zmiňované elitářství, stane se z dragu vysoká kultura. Shakespeare taky původně psal pro pracující masy alžbětinského Londýna. A já chci jednou žít v době, kdy představení PiNKBUS bude stejná klasika jako Zkrocení zlé ženy. Pardon, ale jestli muž v šatech sehrávající přehnanou, vzpurnou feminitu, včetně jejího obdivování i zesměšňování, s krocením i vzdorem nebyl první drag queen, tak už nevím, kdo by jí být měl…
Krocení žen?
Nutno podotknout, že drag dnešního queer umělectva je o značnou míru méně misogynní než Shakespearovo Zkrocení zlé ženy, jehož ústřední roli musel hrát chlapec s vysokým hlasem, jelikož ženám nebylo ze zákona dovoleno vystupovat v divadle. Shakespearovy ženské postavy jsou vyhlášené svou komplexitou. Nemohla být ale nakonec postava Kateřiny – zkrocená žena „zlá a svárlivá“ – svého druhu dokladem, že i nadčasový básník byl přece jen poplatný své době?
Lidé, kteří neznají drag, se často ptají právě na toto. Jestli drag nezesměšňuje ženy, jestli drag není misogynní nebo transfobní. Samozřejmě může být. Do dragu se tak jako do jakékoli jiné formy umění otiskují politické postoje. A misogynie, transfobie, ale také feminismus a boj za práva queer lidí jsou politiky, které mohou být neseny i uměleckými díly. Ale drag jako takový je převážně forma – inherentně kvířivá forma plná třpytu, spektáklu, přehánění, ohýbání genderových a jiných společenských norem, sexu, zábavy, pobouření, nádhery a velkoleposti. Drag je zkrátka divadlo. A PiNKBUS Platform ho do divadel přináší.
Autor*ka je nebinární sociolog*žka na Univerzitě Karlově.