Když se v 19. století prosazovala moderní představa národa, vznikl také ideál sdílené minulosti: národní pospolitost vzniká tam, kde lidi spojuje síť základních kulturních referencí. Žádoucí kulturní reference byly vždycky spjaty s určitými výchovnými hodnotami: Jan Jeník z Bratřic byl sice český vlastenec, jeho sbírka „nezbedných a pohoršlivých“ lidových písní však do českého kánonu nikdy nepronikla.
Postupem času se žádoucí výbava „kulturního člověka“ začala rozšiřovat o díla evropská a nakonec i světová. Zatímco romantikové hledali svou totožnost v minulosti, moderní lidé sami sebe čím dál víc definují sítí současnou. Pro dnešního maturanta je podle všeho snazší dívat se na film v angličtině nežli přečíst román psaný košatou češtinou konce 19. století. Obsah si studenti přečtou na internetu a ti zvídavější příslušnou knihu tu a tam otevřou, aby „nasáli atmosféru“.
Z dnešní perspektivy se ukazuje, že ti, kteří patřili do normativního kánonu, mnohdy psali o společenských jevech, které dnes právem odsuzujeme, ačkoli ve společenské rovině s nimi svádíme zápas spíše bezzubý: některá etnika se bez velkého zájmu tzv. civilizovaných národů dál topí ve Středozemním moři, ženy vesměs dál tahají za kratší konec provazu, přes čtyřicet milionů lidí na světě žije v moderním otroctví a počet zotročených rok od roku stoupá. A uprostřed té hrůzy se vede válka o korektní literární kánon, jako by to mohlo něco zachránit.
K těmto úvahám mě přivedla poslední bitva kulturní války, která se vede na Sãopaulské univerzitě, podle světového žebříčku momentálně 85. nejlepší univerzitě světa. Organizace FUVEST, jež připravuje přijímací zkoušky pro filologické obory, tam vypisuje dlouho dopředu seznam devíti portugalsky psaných literárních děl, která mohou být u zkoušek předmětem náročně zadané písemné kompozice. Obecná zajímavost seznamu tkví v tom, že skvěle ukazuje proměny literárního kánonu.
V něm postupně ubývá děl portugalských a přibývá textů spisovatelů a spisovatelek z portugalsky mluvící Afriky. Také seznam brazilské literatury se postupně diverzifikuje a častěji se na něm objevují zástupci z marginalizovaných společenských vrstev: Afrobrazilci, ztracené existence či ženy, jejichž případ je očividný: stejné volební právo jako muži získaly až roku 1965 a rovnost příležitostí je pro ně dodnes snem. O tom, jak křehké je to, co si ženy vybojovaly, jsme se mohli přesvědčit za Bolsonarovy vlády, která kromě mnoha jiných džinů vyvolala z láhve překvapivě rychle i ducha chlapské nadřazenosti. Nedivím se proto, že od té doby jedna významná profesorka na svém facebookovém profilu pokaždé na konci roku vyvěšuje očekávaný seznam výhradně ženských autorek, které za posledních dvanáct měsíců přečetla.
Přesto byla značná část akademické obce zaskočena, když FUVEST nedávno zveřejnil seznamy děl na léta 2026 až 2028. Objevily se na nich totiž výhradně autorky. A vzhledem k tomu, že dobrá literatura psaná ženami se v Brazílii datuje až do třicátých let 20. století, vypadá dotyčný seznam asi tak, jako by se na něm octly Příběhové pro dcerky české a moravské Magdaleny Dobromily Rettigové, Svéhlavička Elišky Krásnohorské či Ze ženského hnutí Terézy Novákové. Kromě toho se nejstarší dílo na seznamu, Humanitní opusculum Nísie Florestové, datuje rokem 1853, takže celou předchozí brazilskou literaturu vzal čert – a to je řez hodně radikální i na zemi z amerického kontinentu, kde se lidé ohlížejí nazpět mnohem méně nežli v Evropě. Proti vzniklé petici, kterou podepsali významní brazilští akademici i věhlasní evropští brazilianisté, FUVEST brání své seznamy argumentem, že je nutné, aby střední školy držely krok s tím, co odhalilo nejnovější bádání, a že je třeba, aby kánon zahrnoval ty, kteří do něj dříve nepatřili. Nenápadně se přitom odloží čtenářsky náročnější autoři jako mulati Machado de Assis a Mário de Andrade nebo běloch João Guimarães Rosa.
Zdá se mi, že tento pokus o obrat v brazilském literárním kánonu je dalším krokem namířeným proti literatuře. Ta se stává jen jakýmsi sekundárním dokladem společenských dějů a její sdělení je v ideálním případě prvoplánově názorné. Zatímco Umberto Eco hájil otevřená díla, dnešní akademie zčásti tleská dílům dobře zavřeným. A přitom padne pod stůl to, co je v literatuře nejdůležitější – totiž že nás učí mnohosti pohledů na svět, počínaje těmi, k nimž máme blízko, a konče těmi, které budí náš odpor, ale v zájmu celistvosti našeho vnímání světa je musíme vtáhnout do svého zorného pole. A důležité je i to, že to literatura dělá v pestré mnohosti žánrů a forem, které se vyznačují estetickými kvalitami.
Představuji si, že jsem osmnáctiletý Brazilec, který se kvůli vysněnému studiu literatury musí prokousat tou horou dobře míněných rad paním a dívkám pomalu se rodícího měšťanského světa a odpovídající sekundární literaturou. A říkám si: opravdu ho tato lázeň naučí zahrnout do své perspektivy ženský pohled?
Autorka je portugalistka a překladatelka.