Ve veřejné i odborné debatě se již bere takřka za samozřejmé, že by architektura měla být ekologická, šetrná a udržitelná. Stejně jako u jiných hezkých myšlenek ale i zde záleží na tom, nakolik je to míněno vážně a do jaké míry jde jen o prázdné gesto. Třeba dřevěná nádraží totiž spadají spíše do druhé zmiňované kategorie.
Když byl loni v listopadu zveřejněn vítězný návrh na přestavbu vstupní haly pražského hlavního nádraží od dánského studia Henning Larsen Architects, vyvolalo to bouřlivou debatu. Kritizována byla „dubajská“ korporátní estetika, nevhodnost otevřené konstrukce pro české klima, vysoká cena a v neposlední řadě i zbytečná destrukce památkově chráněné, hodnotné, funkční, a navíc nedávno zrekonstruované původní haly.
Jeden rozměr dánského návrhu se ovšem kritice vyhnul. Takřka nikdo nenapadl fakt, že by se nová budovat měla stavět ze dřeva, protože je to přece jeden ze zásadních trendů v současné architektuře a nové budovy by měly být vždy stavěny udržitelně a ekologicky. Jenže tohle dřevěné evangelium má řadu skrytých děr, ostatně jako každý jiný morální imperativ.
Na samotném požadavku na udržitelnost jistě nelze nic zpochybnit. Stavby z klasického dřeva či jeho moderních variant (jako jsou třeba tzv. CLT desky) už se na mnoha místech světa osvědčily, ze dřeva se stavějí i mrakodrapy; jde o zajímavý materiál a ekologická stopa dřeva je ve srovnání s betonem a ocelí jistě menší. Potíž je ovšem v tom, že každá stavba vzniká v určitém kontextu a má také specifický účel.
Při stavbách nádraží se tradičně kladl důraz na luxus, výjimečnost, symbolickou reprezentaci a dlouhé trvání. Proto je ostatně stará secesní budova hlavního nádraží opatřena opulentní výzdobou, reprezentačními salonky a jinými mimořádnostmi, které ji odlišují od „běžné“ dobové produkce. A v případě takové budovy by nám nemělo vadit, že je jaksi méně udržitelná, protože se jedná o výjimečný počin, jehož odlišnost a nadstandard vyplývá z logiky věci.
V situaci, kdy v nejbližším okolí pražského hlaváku vyrůstají zbytečné kancelářské komplexy, nevkusné a zcela neekologicky stavěné bytové domy a další metastáze developerského eldoráda, je směšné, když se důraz na šetrnost klade zrovna u jediné budovy, která plní roli veřejné služby. Nádraží plné mramoru, zlata a umění, které přetrvá staletí, dává jasně najevo, co společnost považuje za důležité, a emise lze systémově omezovat při udržitelné výstavbě kanceláří či rodinných domků, kde to má svůj smysl a reálný dopad.
Když s poukazem na udržitelnost stavíme veřejný dřevěný altán uprostřed soukromých sklobetonových mrakodrapů, připomíná to pokrytectví lidí, kteří se celý rok přežírají bůčkem a o Vánocích pak do bramborového salátu dávají jogurt místo majonézy, aby byl zdravější. A vydávat takový přístup za udržitelný rozvoj je podobně cynické, jako když fosilní korporace radí lidem, aby důsledně třídili plastové pytlíky.