Noční květ a plavý přelud

V rámci pubertální četby byl Gérard de Nerval pro řadu z nás přímo ztělesněním postavy prokletého básníka – jeho duševní choroba a tragický konec ho ostatně k takovému čtení předurčovaly. Bylo tomu tak pochopitelně především díky jeho poslední novele Aurelie (1855), u nás již dlouho dostupné (spolu s povídkou Sylvie) v překladu Jaroslava Za­­orálka (1957). Kompletní soubor próz Dcery ohně (Les Filles de feu, 1854), který spolu s Aurelií a kratší prózou Pandora (posmrtně 1921) nedávno vydalo v nepřekvapivě vynikajícím překladu Jiřího Pelána nakladatelství Malvern, ovšem s odstupem času umožňuje nahlédnout a docenit celou řadu mnohem složitějších literárních dimenzí, jimiž se toto těžko postižitelné dílo vyznačuje.

Meandry vyšinutosti

Dcery ohně tvoří texty velmi různorodé co do svého akcentu i kvality: Angelika, Sylvie, Jemmy (jež je adaptací německy psané povídky Karla Postla alias Charlese Sealsfielda), Oktávie, Isis, Corilla, Emilie, po nichž následují slavné Chiméry, soubor dvanácti sonetů v mnohém předznamenávajících symbolistickou poezii. Nemá cenu pouštět se do detailnějších exkursů k jednotlivým prózám, v nichž je ostatně Nervalova specifická poetika přítomna v dosti proměnlivé míře. Pozastavme se spíše u některých rysů této mimořádně složité poetiky, ve které se zdaleka nejedná jen o záznam autorových vyšinutých duševních stavů, jak by mohlo sugerovat zmiňované klišé „literárního šílence“.

Výmluvná je v tomto ohledu už rozsáhlejší próza Angelika, která Dcery ohně otevírá. Jde o součást románu Pašeráci soli, stylizovanou jako soubor dopisů, jenž se otevírá autorovým pátráním po tajuplné postavě abbého de Bucquoy, aby ovšem přes složité peripetie a digrese postupně přerostl – kromě jiného – do vyprávění o Angelice, pratetě zmiňovaného abbého a první z „dcer ohně“. Avšak toto „vyprávění o velké vášni, jež měla ubohou Angeliku uvrhnout do řady neštěstí“, není zřejmě nejdůležitějším prvkem celé prózy – samo je začleněno do složitého, meandrovitě se odvíjejícího příběhu (pokud lze vůbec takový výraz použít), jehož těžiště je v posledku veskrze autobiografické a jenž se jeví jako působivá narativní koláž, strukturovaná autorovým pátráním po archivech a knihovnách a ústící v imaginární návrat do rodného Valois, nemluvě o podivuhodných „etnografických“ odbočkách k Nervalově milované lidové poezii a lidovým písním.

Prosvítání a prolínání

Nejkoncentrovanější podoby dosahuje nervalovská poetika zřejmě v Sylvii. Lze myslím bez velkého rizika kontroverze říci, že právě tato nádherná novela tvoří vrchol Dcer ohně. Jiří Pelán tento nesmírně křehký text v edičních komentářích právem charakterizuje výrazem „hledání ztraceného času“. Oproti monumentalitě proustovského hledání jsou možná Nervalovy „návraty“ jaksi subtilnější a méně okázalé. To jim však neubírá na mnohovrstevnatosti. V mnoha ohledech jim dominuje to, co Freud v souvislosti se „snovou prací“ označí jako kondenzaci či zhuštění. Freudova teorie snu nebyla zmíněna náhodou, vždyť jedná­-li se o minulost, tematika snu (notoricky spojovaná s Aurelií) nebo možná méně nápadné téma hranice mezi spánkem a bděním, později tak důležité právě u Prousta a ještě později u Waltera Benjamina, není ani u Nervala nikdy daleko: „Přede mnou, pohrouženým v polospánku, běžela ve vzpomínkách celá má minulost. Tento stav, kdy mysl dosud vzdoruje bizarním kombinacím snu, často dovoluje spatřit, jak se do několika minut vtěsnají nejvýznamnější obrazy dlouhého životního období.“ U počátku vypravěčovy cesty – opět do rodného kraje – stojí zkondenzovaná vzpomínka na dvě prolínající se ženské postavy: na Sylvii, vypravěčovu „mladičkou přítelkyni“, a na „sotva zahlédnutou krásku“ jménem Adrienna, o níž se v závěru novely dozvídáme, že zemřela v klášteře. Obě tyto hrdinky z minulosti jsou ovšem oživeny v postavě herečky Aurelie, které se vypravěč momentálně dvoří v Paříži. „Kdybych psal román, nikdy by mi neprošel příběh srdce, ve kterém hoří zároveň dvě lásky,“ píše Nerval. Kdoví, ale snadno postřehneme motiv, který je vskutku základním prvkem nervalovského psaní a který se později v mytické a tentokrát již čistě snové podobě objeví v Aurelii, kde Nerval při líčení jistého snu poznamená: „V místnosti pracovaly tři ženy a představovaly, třebaže se jim vůbec nepodobaly, příbuzné a přítelkyně z času mého mládí. Zdálo se, že každá má rysy více těch osob. (…) každá z nich byla takto složena ze všech, podobna oněm typům, jež malíři napodobují podle více modelek ve snaze zobrazit plnou krásu.“

Dalo by se říci, že prolínání či probleskování, díky němuž jsou v jedné postavě přítomny rysy postav dalších, představuje i podstatnou charakteristiku Nervalova ztvárnění samotných jeho návratů do minulosti, jež se vyznačují složitým a pro čtenáře někdy až obtížně dešifrovatelným vrstvením časových rovin. Skrze přítomný okamžik vždy prosvítají okamžiky minulé, tak jako prostorem jisté zahrady v Sylvii prosvítá prostor vypravěčova dětství: „Zahrada skýtala velkolepý obraz divoké vegetace. V jednom rohu jsem rozpoznal dětskou zahrádku, kterou jsem si tam kdysi vyhradil.“

Snová dezintegrace

Není náhoda, že nad nervalovskými návraty setrvale bdí přízrak myslitele, pro nějž se nejednoznačný vztah přítomnosti a minulosti stal – dávno před Proustem – předmětem skutečné fascinace. Je jím Jean­-Jacques Rous­seau, Nervalovi bližší jako autor Nové Héloisy (1761, česky 1912) a Vyznání (1782–1789, česky 1910) než jako filosof stricto sensu. Slavná epizoda z Vyznání, v níž Rousseau rozpozná modrý květ barvínku mnoho let poté, co ho jen letmo zahlédl v přítomnosti paní de Warens (jeho milované Maminky), je v Sylvii koneckonců výslovně evokována: „Občas se nám pod nohama vynořil barvínek, tak drahý Rousseauovi, a otevíral modré okvětí na dlouhých stoncích se sdruženými listy, skromných liánách, na nichž vázly letmé kroky mé přítelkyně.“ Mnohokrát zmiňovaný Rousseau je tu nakonec přímo osloven jako svrchované ztělesnění ztracené minulosti a zapomenuté moudrosti: „Ó moudrý muži! Dals nám mléko silných, a my jsme byli příliš slabí, abychom z něho měli prospěch. Zapomněli jsme tvá naučení, jež dobře znali naši otcové, a ztratili jsme smysl tvých slov, poslední ozvuk starodávné moudrosti.“

Rousseauovský vliv nezapře ani Nervalova úchvatná krajinomalba a schopnost zachytit v působivě úsporné zkratce nenávratnou křehkost okamžiku: „Přišel jsem na bál v Loisy ještě v onu melancholickou a líbeznou hodinu, kdy světla blednou a chvějí se v blízkosti dne. Lípy, zdola potemnělé, se v korunách zbarvovaly do modra.“ Sama Adrienna je popsána jako „noční květ, který se rozvil v bledém jasu měsíce, růžový a plavý přelud, klouzající po zelené trávě navlhlé bílými parami“. Poznamenejme opět, že toto téměř hmatatelné prostupování minulého a přítomného se v mnohem vypjatější a „mystičtější“ podobě vrátí v Aurelii, kde sám prostor i čas postupně zcela ztrácejí tvar a podstupují úplnou snovou dezintegraci: „Zdálo se mi, že mé nohy se boří do postupných vrstev po budovách z různých věků…“ Není pak už divu, že Sylvii zakončují elegické pasáže a variace na téma ubi sunt: „Rousseau praví, že pohled na přírodu utěšuje ze všeho. Někdy se snažím znovu zahlédnout své clarenské hájky, ztracené v mlhách na sever od Paříže. Všechno se tak proměnilo!“

Pakliže jsem výše zmiňoval především některé motivy ze Sylvie, je to proto, že tato novela na mne dnes po pravdě řečeno působí ještě intenzivněji než grandiózní snové obrazy „druhého života“ v Aurelii. Takový pohled samozřejmě nehodlám nikomu vnucovat. Určitě zde hraje roli i časový odstup, s nímž se člověk na oba texty dívá a na jehož základě je schopen spíše docenit nestabilní a jaksi „chvějivou“ časovou retrospekci Sylvie. „Když dosáhneme poloviny života, vzpomínky z dětství ožívají,“ píše jasnozřivě sám Nerval v Angelice. Moje hledisko je vůči novému českému výboru nespravedlivé i proto, že zůstaly stranou Chiméry, že jsem nezmínil často neprávem opomíjenou komickou rovinu, kterou Nerval bravurně ovládá, a mnoho a mnoho dalšího. Pokud však i takto jednostranný a dílčí pohled přiměje někoho k tomu, aby si k Nervalovu dílu hledal svou vlastní cestu, nebude to snad málo.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.