Od LGBTQ+ ke kvíření

Když jsem v letech 2018 a 2019 psala diplomovou práci na téma queer umění v Česku a na Slovensku, v níž jsem se zaměřovala na několik výstav rámovaných jako skupinové prezentace queer umění, nešlo si nevšimnout jednoho podstatného detailu: velká část těchto přehlídek se konala na začátku desátých let 20. století a poté následovala dlouhá odmlka. Tu zúčastnění kurátoři a kurátorky zpětně připisují sníženým dotacím na LGBTQ+ festivaly v důsledku parlamentních voleb. ­LGBTQ+ témata se opět začala objevovat znovu až ke konci dekády, kdy začala být aktivní nová umělecká generace. Jako mnoho věcí i queer tvorba a její veřejná prezentace se vyskytují ve vlnách, které mají svá specifika. Ačkoli je návaznost mezi jednotlivými vlnami evidentní, ráda bych poukázala na hlavní odlišnosti mezi těmito dvěma obdobími queer umění a výstav, které je publiku prezentují.

Pokusy o definice

Okolo roku 2010 probíhal na české umělecké scéně nevídaný boom s LGBTQ+ tematikou. Za zmínku stojí třeba dvě výstavy kurátorované Zuzanou Štefkovou: The Other Kind of Blue (2009) v Galerii Václava Špály, jež byla poctou anglickému filmaři Dereku Jarmanovi, či HAMMER! (2010) ve Fotograf Gallery, která byla oslavou americké režisérky Barbary Hammer. Obě byly součástí doprovodného programu filmového festivalu Mezipatra, který do Prahy přivezl i významné zahraniční hosty z řad queer teoretiků a teoretiček, jako byl například Jack Halberstam, Jasbir Puar či Lisa Duggan. I místní akademici a akademičky v rámci doprovodného programu tohoto festivalu reflektovali „umění s přívlastkem“ (Martina Pachmanová), „queer vizualitu“ (Hynek Látal) či „historii queer reprezentace“ (Milena Bartlová). Bylo to období, kdy se místní odborná obec silně zamýšlela nad tím, co je to vlastně to queer umění a jak je teoreticky ukotveno.

V těchto letech byl pro výtvarnou scénu zásadní i doprovodný program festivalu Prague Pride, jehož součástí byl v letech 2011–2013
trojdílný výstavní projekt Transgender Me, připravený Michelle Adlerovou a Lukášem Houdkem. Jak z názvu projektu vyplývá, výstavy se zaměřovaly zejména na transgenderovou identitu a trans* životní zkušenost, ale prozkoumávaly také témata, jako jsou sexuální odlišnost a crossdressing, nebo širší pojetí genderu, pohlaví a sexuality ve společnosti obecně. Poslední ročník se zaměřoval zejména na genderovou pluralitu v různých historických etapách a za hranicemi euroamerické kultury. V neposlední řadě je třeba zmínit výstavu Coming Soon (2011) kurátorky Tamary Moyzes v NoD. Ta byla mimo jiné reakcí na převahu mužů a mužských témat v rámci queer umělecké tvorby a dala prostor k definici a reflexi lesbické umělecké tvorby zejména umělkyním.

Queer historie

Zatímco ve zbytku desátých let probíhaly menší autorské výstavy s queer tematikou (například v pražské galerii Artwall, která se těmto tématům věnuje systematicky od svých počátků), dalších velkých projektů se místní publikum dočkalo až na přelomu dekády. V Domě umění města Brna byla v roce 2019 uvedena výstava We Will Not Change Our Show kurátorů Martina Vaňka a Gyuly Muskovicse. Hlavními motivy zde byly zejména kontinuita queer historie s exkursy do středověku (jež vyvrací falešné domněnky, že queerness je moderním výmyslem), queer archivy nebo subkultura spojená s darkroomy.

Opominout nelze dlouhodobé projekty polského umělce Karola Radziszewského Queer Archives Institute (od roku 2015) a DIK Fagazine (vydávaný od roku 2005), které mapují queer historii zemí východní Evropy před pádem Berlínské zdi. Radziszewského archivační práci českému publiku představila kurátorka Zuzana Štefková na výstavě Zítra bude jinak (2015) ve Fotograf Gallery, kde byl promítán jeho film Kisieland (2012), věnovaný významné postavě gay undergroundové scény Ryszardu Kisielovi. Expozici doplňovalo dílo Zítra bude jinak (2015) Josefa Rabary, čerpající z nalezeného deníku poloanonymního Stanislava Z., který ve čtyřicátých letech minulého století reflektoval svou „úchylku“, jak vnímal svoji homosexualitu.

V roce 2019 proběhla v bratislavském tranzitu výstava Queer Stories pod kurátorským dohledem Christiane Erharter, kterou lze v této oblasti považovat za exemplární počin. Doprovodný text vysvětloval význam slova queer, seznamoval publikum s queer historií, teorií i uměleckou tvorbou a jednotlivá díla reprezentovala různé queer strategie v umění. Asi poslední přehledovou výstavou, kterou místní umělecká scéna nabídla, byla Hello My Name Is, kterou v pražské galerii Světova 1 v roce 2022 připravili kurátoři Vít Novák a Zai Xu. Byla zde představena nová generace umělců*kyň pracujících s queer tématy a jejich díla reflektující způsoby vyrovnávání se s vlastní jinakostí v tomto světě, často prostřednictvím pohádkových příběhů pohybujících se na hraně reality a fantazie.

Kvířit systém

Zejména ve výstavě Queer Stories, ale i v řadě následujících projektů lze cítit posun od nahlížení sexuality a genderu skrze identitární politiku k více queer přístupu, věrnému podstatě queer teorie. V tomto ohledu se queer používá spíše jako sloveso, čímž se zdůrazňuje schopnost „kvířit“ stávající systém, měnit zaběhlý stav věcí. Queerness se v současné vlně queer umění na naší scéně začíná prosazovat spíš jako diskursivní nástroj než téma k prozkoumání. Často se uplatňuje v kombinaci s jinými teoriemi a oblastmi, jako jsou queer ekologie, monstrozita (tu ostatně dlouhodobě zpracovává například i Eva Koťátková, v jejíž tvorbě je sexuální či genderová odlišnost jen jednou z mnoha odchylek od společensky akceptovatelného bytí) či queerness ve světě rostlin (například na výstavě Queer Nature umělkyně Céline Baumann v galerii VI PER v roce 2019). Nelze tvrdit, že díla vystavovaná před deseti lety nereflektovala gender a sexualitu v širším společenském kontextu – vnímala, že gender a sexualita nejsou jediné faktory, které mají vliv na identitu jedince a jeho životní zkušenost. Zaměřovala se ale primárně na tyto koncepty, často ve spojení s tělesností. Současná vlna umělců a umělkyň queerness kontempluje jako jednu v mnoha vrstev příběhů, které nám ukazují.

Politika identity ovšem ze současné výtvarné scény nevymizela úplně. V posledních letech mělo publikum příležitost vidět několik děl pracujících s nebinaritou, a to zejména díky videím Ezry Šimek, laureáta*ky Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) za rok 2022. Své dílo pro závěrečnou výstavu CJCH pojal*a jako vyprávění o transgender kovbojovi a jeho cestě, kterou lze vnímat jako postupnou tranzici. Na konci cesty nalezne kvířenou verzi sebe samého, ale jde tu právě spíše o proces změny než o fixní výslednou identitu.

Reflexe sexuálních a genderových identit stejně jako úvahy nad významem termínu queer umění jsou nevyhnutelným prvním krokem ke kvíření naší reality a statu quo. Ačkoli jsme se zatím nedočkali zásadnější reflexe queer umění ze stran velkých sbírkotvorných institucí, queerness je v naší obci velmi přítomná. Přispívají tomu nové galerijní prostory, které popsané přístupy systematicky zařazují do svých programů; vedle zmiňované Světovy 1 to platí třeba pro prostor Artivist Lab, vedený Tamarou Moyzes, která se dlouhodobě věnuje aktivistickým a menšinovým tématům v rámci umění. Nejde však jen o výstavní projekty, které hýbou uměleckým světem – důležité jsou také doprovodné aktivity, jako je Festival queer vědomostí, jehož nultý ročník se uskutečnil loni v září, či aktivity Institutu úzkosti, který za posledních pár let uspořádal několik workshopů, přednášek a diskusí v rámci projektu Kvíření. Právě kolem těchto akcí se buduje nová komunita, pro niž se queerness stává nejen součástí naší společné reality, ale také nástrojem k dekonstrukci osvobození od heteropatriarchálního systému, který ve výsledku neprospívá nikomu.

Autorka je teoretička umění.