Může zdát, že česká literatura si s queer tématy stále ještě nedokáže poradit. Nejen anotace na zadních stranách obálek či recenzentská opatrnost, ale i konkrétní podoby queerness v současné tuzemské tvorbě ukazují, že podstatným kritériem queer psaní zůstává jeho srozumitelnost pro heteronormativní mainstream.
Hledat na současné české literární scéně – a to jak v tuzemské, tak i překladové literatuře – romány, které by se daly označit jako queer, je úkol, k jehož vyřešení je mnohdy zapotřebí značná míra deduktivního uvažování, dekódování jemné symboliky a rozumění metaforám, které se objevují na zadních stranách obálek knih. V anotacích se namísto homosexuálů dočítáme o „příslušnících jisté menšiny“ (jak se opisně vyjadřuje text k Tapetáři Emy Labudové), jindy tu najdeme prostý úryvek z díla, který se jakýmkoli označením vyhýbá. Stručně řečeno, česká nakladatelství se nechlubí tím, že vydávají queer autorstvo, a stejně tak literární kritika mnohdy explicitní označení typu gay nebo lesba raději obchází, o nebinaritě nebo trans identitách ani nemluvě. Zdá se, že pojem queer literatura v českém kontextu stále působí trochu cize a není zcela jasné, jak s ním naložit. Ačkoli různorodá LGBTQ+ realita získává na západ od nás stále více prostoru, česká literatura je, …
