Stát se neviditelným

Hledat na současné české literární scéně – a to jak v tuzemské, tak i překladové literatuře – romány, které by se daly označit jako queer, je úkol, k jehož vyřešení je mnohdy zapotřebí značná míra deduktivního uvažování, dekódování jemné symboliky a rozumění metaforám, které se objevují na zadních stranách obálek knih. V anotacích se namísto homosexuálů dočítáme o „příslušnících jisté menšiny“ (jak se opisně vyjadřuje text k Tapetáři Emy Labudové), jindy tu najdeme prostý úryvek z díla, který se jakýmkoli označením vyhýbá. Stručně řečeno, česká nakladatelství se nechlubí tím, že vydávají queer autorstvo, a stejně tak literární kritika mnohdy explicitní označení typu gay nebo lesba raději obchází, o nebinaritě nebo trans identitách ani nemluvě. Zdá se, že pojem queer literatura v českém kontextu stále působí trochu cize a není zcela jasné, jak s ním naložit. Ačkoli různorodá LGBTQ+ realita získává na západ od nás stále více prostoru, česká literatura je, pokud jde o queer témata, spíše zdrženlivá.

Umění dekódovat

Je navíc trochu nejasné, co přesně pojem queer literatura označuje. Když zadám ­LGBTQ+ do vyhledávače některé ze streamovacích platforem, objeví se nespočet výsledků, ve kterých je queer identita v různé míře zastoupená, v případě knihoven ale výsledky už tak rozmanité nebudou. Má queer literatura označovat autorský objekt, hlavní dějovou linku či postavy? Nebo je to prostě způsob čtení – pohled, jímž se na děj díváme?

Ve zmíněném románu Tapetář, který byl v roce 2020 nominován na Magnesii Literu za objev roku, autorka vykresluje příběh dvacetiletého Irwinga, který v padesátých letech minulého století pracuje v Manchesteru. Postupně rozkrývá historii, která předcházela jeho odchodu z rodného města, i to, jak se vyrovnává se smrtí rodičů. Že je Irwing gay, se dozvíme až v polovině knihy, když kamarádovi prozradí, že ho otec vyhodil z domu poté, co vyšla najevo jeho aféra s jiným mužem. Jeho homosexualita zůstává po téměř celý děj skryta, mladík se na druhé straně ale ani nesnaží demonstrovat heterosexualitu. Stojí jakoby na hraně a příběh, jejž vypráví, odvádí od otázek ohledně identity právě ke smrti rodičů. Román tak sestává z navzájem nepropustných vrstev, které jako závěsy cloní čtenářstvu pohled na to, co by bylo tehdejší společností považováno za trestné. Až na samém konci knihy se tato clona na moment rozevře a odhalí, že Irwingovu homosexualitu jsme měli na očích celou dobu, jen jsme ji neviděli. Jeho spolubydlící Zev je zároveň jeho partner. Vodítko k porozumění románu je očividné, přesto ale kódované. Irwing neřekne, že mezi ním a Zevem je něco víc než přátelství, ale jen to, že se s ním „tahali za vlasy a kousali si nehty nervama“ ze strachu, že půjdou do vězení, dokud „to nezrušili“.

V případě Tapetáře se queer čtení nabízí už jen z podstaty toho, že Irwingova homosexua­lita, byť zobrazovaná marginálně, se avizuje na zadní straně obálky. Naprosto odlišně tento způsob percepce děje funguje v románech, kde si queer způsob čtení musíme sami dosazovat. Například v překladových knihách jako S večerem přichází tíseň (2018, česky 2021) od Marieke Lucas Rijneveld nebo Zřídlo (2018, česky 2020) od Akwaeke Emezi je queer aspekt v českých anotacích nebo recenzích ignorován a odhaluje se pouze tehdy, čteme­-li je s vědomím, že autorstvo obou románů je nebinární. To, že v nich queerness na první pohled není vidět, není v prostoru bývalého východního bloku nikterak unikátní. Třebaže v porovnání s ostatními státy visegrádské čtyřky se zdá, že Česko si v narovnávání a normalizaci ­LGBTQ+ práv vede „dobře“, spojení typu „gender propaganda“ a mnohá další nejsou ani u nás nikterak cizí. Literatura se tak stává zrcadlem reality a odráží pouze to, co většinová společnost považuje za přípustné.

Když se britská novinářka Molly Moss v jednom ze svých článků zamýšlela nad tím, co přesně znamená queer pohled, došla k tomu, že pokud mužský pohled stereotypně objektifikuje ženy a ženský pohled se tuto dynamiku naopak snaží prolomit, vyprávění ukotvené v queer vidění by tyto kategorie mělo destabilizovat a binární opozice nahradit pluralitou. Místo toho se mnohem více objevují díla umisťující LGBTQ+ postavy do rámce přijatelného pro heteronormativní mainstream. Témata jako coming out, homosexuální láska nebo boj o stejná práva, jako je manželství pro všechny, jsou vnímána jako queer a zároveň neznepokojují cis heterosexuální publikum. Není náhoda, když nedaleko od českých hranic se hlasitě ozývá názor, že lidé mohou být homosexuální, pokud si to nechají na doma. Právě z toho důvodu se v české literatuře, ale i ve filmu queer témata pojí se zneviditelňováním a hrdiny děl se vlivem patriarchátu stávají cis homosexuálové.

Hledání tradice

Možná ze stejného důvodu se Ema Labudová – ať vědomě, či nevědomě – rozhodla svůj román zasadit do zcela jiné země i doby. Implicitně tak vytváří dojem, že homosexua­lita se odehrává někde jinde, a není jediná. V podobném kontextu lze číst i román Počkej na moře (2022) jiné české autorky Veroniky Opatřilové. Přestože děj obou knih je ohraničen dobovým společensko­-politickým kontextem, je pozoruhodné, že ani v jedné z nich se neobjevují téměř žádné dobové reálie. Historie funguje jako esence minulosti, jejíž hlavní funkce spočívá v tom, že do děje vnáší konflikt homosexuála a společnosti, která ho neakceptuje. Jakkoli se může zdát, že se obě autorky snaží navázat na světovou historii LGBTQ+ bojů za rovnoprávnost, jejich romány neznepokojují. Touhu po komplexní queer literatuře tak uspokojují jen zdánlivě.

Nedá se říct, že by se inspirovaly anglickou queer literaturou nebo kulturou, spíš jen jakousi dobovou náladou. V obou románech se objevují letopočty, které působí jako slepá místa na mapě. Mnohdy není zřejmé, zda autorky své hrdiny úmyslně vhazují do homofobní ahistorické doby, nebo vycházejí z toho, že si čtenářstvo za časové údaje bude doskládávat mozaiku z LGBTQ+ historie. Ema Labudová s časovými údaji pracuje velmi volně: ačkoli se děj odehrává začátkem padesátých let, Irwing v knihovně svého otce nachází knihy Ladislava Fukse vydané až v následující dekádě. Čas, ale i prostor působí spíš jako hra než relevantní historický kontext.

Přestože v polovině 20. století Spojené království začalo poznávat kulturu campu, úzce spjatou právě s homosexuální komunitou, časoprostor obou románů se s dobovou queer atmosférou naprosto míjí. Irwing sice čte Oscara Wildea, ale o nějakém zapojení do místní gay komunity nelze mluvit. Stejně tak hlavní hrdinové z Počkej na moře jezdí do Brightonu, kde navštíví i gay bar, ale ani v tomto případě LGBTQ+ komunita v románu nehraje nijak významnou roli. Sice se zdá, že romány se odehrávají někde jinde a zobrazují odlišnou realitu, ve skutečnosti ale navazují na představu o queer tématech, která je ryze česká.

Schovat se v prostoru

„Často přemýšlíš, jestli je vůbec možné mluvit o věcech, které ostatní nevidí nebo je odmítají vidět,“ píše Marek Torčík ve svém románu Rozložíš paměť (2023). Hlavní hrdina a vypravěč Marek se noří do vzpomínek na dětství v Přerově a kromě sociálního prostředí obklopujícího jeho rodinu – matku samoživitelku, která pracuje v továrně, otce neplatícího alimenty a dědečka alkoholika – se zaměřuje na šikanu a také na vztah s Mariánem. Stejně jako v dílech Labudové a Opatřilové i v Torčíkově románu je homosexualita důvodem k ponižování, strachu a vylučování z kolektivu. Diskriminace je o to komplexnější, že Marián, se kterým se protagonista stýká a postupně objevuje svou homosexualitu, je Rom. Marek se pokouší někam zapadnout, ale nakonec se snaží nebýt vidět vůbec. Jediné místo, kde může být sám sebou, je zákrut řeky, zarostlý křovím a kopřivami, kde s Mariá­nem může trávit čas – jen pár desítek metrů od ostatních na pláži, ale přesto mimo jejich svět.

Ačkoli jsou uvedené tři romány velmi odlišné, právě konflikt jedince s heteronormativní společností najdeme ve všech. Podobně pak v románech funguje i prostor, který vyprávění dělí binárně na místa potenciálně nebezpečná, homofobní a místa bezpečná, kde hrdinové můžou být sami sebou. V Počkej na moře takto funguje prosklená vila na pobřeží, jejíž okna směřují k oceánu, v Tapetáři zase vyprávěním téměř opomenutý byt – bezpečí je pouze tam, kam nikdo nedohlédne. Na všech zmíněných místech jsou hrdinové sami, nejsou součástí žádné komunity – a to, co ostatní nevidí, jako by neexistovalo. Queer literatura se tak paradoxně zviditelňuje právě skrze příběhy, jež zobrazují neviditelnost.

Autorka je komparatistka.