Strašidlo komunismu

Brzy uplyne sto let od okamžiku, kdy ČTK oznámila, že v pondělí 21. ledna 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin. Liberálně orientované Národní listy mu o dva dny později věnovaly skoro celou první stranu. Jedny z nejpřednějších domácích novin ruským bolševikům nebyly nikdy zrovna nakloněny, přesto v takové chvíli dokázaly zachovat pietu, a navíc načrtly mantinely interpretačních bojů, jež se o Lenina vedou vlastně dodnes: „Na málokoho hodilo se tak přiléhavě proslulé dilema: světec – či blázen?“

Leninovi se podařilo uskutečnit slavné Marxovo tvrzení: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu.“ Zatímco v revoluci 1848 – tedy v době, kdy Marx svá slova psal – komunisté nebyli ničím víc než okrajovou sektou, nyní ruští bolševici ovládali největší evropský stát. I když v roce Leninova úmrtí již více méně rezignovali – alespoň prozatím – na uskutečnění světové revoluce, uplynulo teprve pár zim od chvil, kdy na různých místech střední Evropy vznikaly sovětské republiky rad a nebyla vyloučena ani proletářská revoluce v samotném Německu. Jasná byla tehdy skutečnost, že bolševici zvítězili v domácí občanské válce a bezpečně udrželi moc alespoň v rámci zmenšeného ruského impéria. A zbylé evropské země nyní měly stabilně za svými humny strašidlo komunismu po dalších sedm desetiletí.

Existence radikálně jiných uspořádání, ohrožujících zavedený sociální řád a způsoby života, nezůstává u okolních společností bez dopadu. Je přitom v principu lhostejné, zda se jedná o Husovy Boží bojovníky, kterých se obávali katolíci, francouzské revoluční armády, z nichž měly hrůzu absolutistické režimy, nebo islámské státy, hnutí z Blízkého východu či nevypočitatelnou Čínu, ze kterých jsme dnes nesví my. Nejsou to stejné případy – dějiny se nikdy neopakují –, ale jsou to strukturálně analogické situace, jako když se západní společnosti ocitly pod tlakem pocitu ohrožení radikální jinakostí sovětského režimu.

Otevřené společnosti, za které se ­liberální demokracie Západu považují, mohou na takový stav věcí reagovat rozličnými způsoby. Může převládnout strach a pocit ohrožení, který nakonec může být silný natolik, že se společnosti své otevřenosti vzdají. Bezpečí si přece žádá ústupky. Německý historik Ernst Nolte kdysi obhajoval tezi, že bolševická revoluce byla spouštěčem fašismu v Evropě. Jeho optikou tak byl fašismus především obrannou reakcí proti hrozbě bolševizace. Jeho teze se v dějepisectví neprosadila. To však neznamená, že by si Nolte nepovšiml něčeho podstatného. Platí to zvláště v případě prvního úspěšného pokusu o fašismus. Těžkopádnost italské demokracie v konfrontaci s tzv. rudými lety (1919–1920), kdy se existující řád otřásal pod náporem radikální levice, odhaluje zřetelnou kauzální linku mezi touhou spořádaných obyvatel po stabilizaci a ustavením fašistického režimu Benita Mussoliniho po roce 1922.

Mccarthistické slídění po vnitřních nepřátelích, zakuklených komunistech, bylo jinou podobou momentu, kdy se obava o zachování řádu dostávala nebezpečně blízko k popření principů otevřené společnosti. Nemá tím být řečeno, že nebezpečí bolševické infiltrace neexistovalo – ať již v Itálii po první světové válce, nebo ve Spojených státech po té druhé. Na to byly zkušenosti a praxe Sovětů příliš pokročilé. Jde spíše o to, dokázat nalézt způsob, jak pro zachování jedné hodnoty (bezpečnosti) nerezignovat na obranu jiných hodnot (otevřenosti, svobody a plurality). To je opravdové umění demokratických politiků, mají­-li se honosit označením státník. Pokud jen sledují záchvěvy nálad poděšeného veřejného mínění a na něm si chtějí urvat politické body, neslouží dobře řádu, jehož jménem vládnou.

Leninovo strašidlo komunismu vně i uvnitř bran liberálních demokracií však nemělo vždy jen takové destruktivní účinky. Když se utkaly ve druhé světové válce tři ideologie 20. století – tedy liberalismus, komunismus a fašismus –, z jejich programových příslibů šlo rozpoznat, jaký bude svět po jejich vítězství, ale také to, že se v ledasčem překrývají. Nejviditelnější sdílenou vizí byl sociální stát, jakkoli si ho každý ideologický proud přizpůsoboval vlastním potřebám.

Sociální zabezpečení, jak obvykle překládáme anglický termín „social security“, mělo své kořeny v sovětském Rusku. A v podmínkách studené války se stalo funkčním nástrojem i v demokratických státech, jak po strastech velké hospodářské krize a druhé světové války odrazovat obyvatelstvo od volby radikální levice, jež se více či méně zjevně opírala o sovětskou podporu.

Strach z komunismu během studené války proměňoval vztahy v tržních ekonomikách, protože v řadě zemí existovaly relativně silné komunistické strany a v dalších alespoň obava z nežádoucí politické radikalizace obyvatelstva. Institucionalizace kolektivního vyjednávání a budování relativně štědrých – do té doby zcela bezprecedentních – systémů sociálního zabezpečení byly nejviditelnějším rysem tohoto posunu od kapitalismu volné soutěže 19. století. Jestliže se dnešní neoliberální řád se svou deregulací a privatizací znovu v jisté míře vrací k těmto dávným kořenům 19. století, je dobré mít také na paměti, že právě z nich se zrodil i komunismus jako radikální varianta odmítnutí tržního řádu. Bolševismus se nevrátí, exaltované odmítání trhu bez přívlastků však nepochybně ano, ať již bude mít fasádu environmentální, náboženskou, populistickou či jinou.

Lenin dnes nejčastěji budí kontroverze: jeho osobě a sociálnímu projektu, který ­uvedl v život, se přičítají desítky milionů obětí. To nám však valné poučení nepřinese. Daleko zajímavější je sledovat, kterak konfrontace s bytostným nepřítelem, jakým byl komunismus, proměňovala samotné liberální demokracie. A to je historická zkušenost, která se nám hodí patrně i v 21. století.

Autor je historik.