Svoboda se nedává, ale bere

Už skoro dva roky ruské rakety masově bombardují nejen důležitou ukrajinskou infrastrukturu, ale i celá města s jejich obyvateli. Utopická očekávání, že se ruská armáda „rozpadne nebo odmítne bojovat a složí zbraně při sametové revoluci“, jak v rozhovoru pro časopis ARA v dubnu 2022 doufala Judith Butler, dnes působí absurdně. Postoje západní levice, která na začátku ruské agrese vystupovala ve jménu pacifismu proti ozbrojení ukrajinské armády, přitom vyvolaly vlnu rozhořčení a kritiky i mezi ukrajinskými feministickými a queer aktivisty a aktivistkami. Ti upozorňovali na nedostatek postkoloniální zkušenosti západních antimilitaristických intelektuálů a zároveň vyzývali k přehodnocení a transformaci některých teoretických paradigmat postkoloniálních a genderových studií tak, aby reflektovala postavení neprivilegovaných skupin v přetrvávající válečné realitě.

Lék na homofobii

Novinář a aktivista Maksym Eristavi prohlašuje: „Pro mě bylo snazší projít coming outem jako queer osoba než jako Ukrajinec. Až když jsem udělal oboje, pochopil jsem, jaké to je, být queer Ukrajincem.“ Toto prolínání dvou dlouhodobě utlačovaných identit je klíčové pro pochopení významu lidských svobod v dnešní ukrajinské společnosti a s tím spojeného rozhodnutí tisíců LGBTQ+ osob bránit svou zemi (podpořit je můžete na stránce lgbtmilitary.org.ua). Pojem „queer“ zde překračuje svůj tradiční význam zastřešující všechny neheterosexuální a neheteronormativní životy a stává se nástrojem kritiky agresivní kolonialistické politiky. Postupné vymezování se vůči putinovské imperialistické a homofobní ideologii, která dlouhodobě razí koncept „Gayropy“ jako obraz demoralizovaného a rozpadajícího se Západu, na Ukrajině aktivizuje potřebu znovuobjevení a přehodnocení vlastní queer historie, vymazané nebo přinejmenším deformované expanzivní politikou Ruska.

Kulturněhistorická revize a reinterpretace ukrajinské queer minulosti se zároveň v rámci procesu dekolonizace stává jakýmsi lékem na homofobii, která v ukrajinské společnosti navzdory mnoha pozitivním změnám stále přetrvává. Detailnější pohled na homosexuál­ní elementy v životě a tvorbě významných osobností, jako jsou spisovatelky Lesja Ukrajinka a Olha Kobyljanska, básník a výtvarník Taras Ševčenko nebo režisér Sergej Paradžanov, ukazuje, že tito umělci a umělkyně byli za svého života utlačováni nejen za svůj jazyk, ale také za sexualitu a antikolonialistické postoje. Jejich osudy tak symbolizují kolektivní boj za nezávislost, ale také zpochybňují heteronormativní koncept národního hrdinství a apelují na důležitost solidarity a svobody jako pilířů suverénního demokratického státu.

Střední proud

Téma identity, reprezentace a zkušeností queer Ukrajinců a Ukrajinek, nazírané jako forma odporu vůči patriarchálnímu světu a v neposlední řadě i vůči ruské nadvládě, je čím dál častěji reflektováno v umění, zejména v dokumentárních filmech nebo vizuálních a performativních projektech. Hudební queer scéna je zatím spíše v pozadí. Campový umělec Andrij Danylko alias Věrka Serďučka se svou maskovanou antikolonialistickou satirou sice zůstává ikonou ukrajinského mainstreamu, LGBTQ+ identitu nicméně přímo reflektuje jen několik mladých hudebních tvůrců či tvůrkyň. Patří mezi ně i zpěvák Mélovin, jehož coming out na scéně ukrajinského hudebního festivalu Atlas Weekend v roce 2021 sledovalo šest set tisíc diváků, což v dějinách ukrajinského popu nemá obdoby.

Skandál vyvolal videoklip ke skladbě Srdce písničkářky Chrystyny Solovij, nahrané v roce 2023 ve spolupráci s kapelou Žadan i Sobaky spisovatele Serhije Žadana. V jednom záběru se totiž objeví líbající se dívky s kostelem v pozadí. Představitelé církve trvali na vymazání tohoto „hříšného díla“ ze serveru YouTube. Ačkoliv samotná píseň a video, které parafrázuje tvorbu Lany Del Ray, po umělecké stránce příliš přesvědčivě nepůsobí, důležité je, že se téma stejnopohlavní lásky dostalo do ukrajinského hudebního mainstreamu.

Snad jediným otevřeně LGBTQ+ manifestem v ukrajinské hudbě středního proudu je loňské audiovizuální dílo producentky Marie Tučky alias Tuči s názvem Slayerka. Autorce se podařilo spojit představitele a představitelky queer komunity bojující za lidská práva a upozornit na důležitost legislativních změn, které by zajistily podporu marginalizovaných skupin. „Ta píseň je o tom, jak důležitá jsou naše práva, zvláště pak nyní, když je invaze v plném proudu. Jak heterosexuálové, tak zástupci LGBTQ+ bojují za naši svobodu s nasazením života. Ale zatímco jedni mají právo na partnerství a možnost odkázat své úspory blízkým, druzí nikoli. To není jen nespravedlivé, je to absurdní,“ uvedla Tuča v rozhovoru pro online magazín Sluch. Explicitní homoerotičnost obrazů i text, který říká: „Svoboda se nedává, ale bere“, vyjadřují úzké propojení queer identity s identitou bojovníka a odkazují k novému, inkluzivnímu pojetí „ukrajinskosti“.

Odrazit se ode dna

Podle teoretika Josého Estebana Muñoze je v základu queerness odmítnutí statu quo a trvání na potenciálu nových, přicházejících světů. Queerness je tedy doménou budoucnosti. Co když je ale budoucnost nejistá a zahrnuje statisíce zničených životů a traumatizovaných jedinců? A jaké místo budou mít v poválečné společnosti lidé, kteří nezapadají do konceptu hrdinů a bojovníků? Zatímco zmínění představitelé středního proudu se snaží o zvýšení tolerance ve společnosti a uznání základních práv, otevřeně provokativní, radikální a extravagantní zpracování queer témat v rámci undergroundové umělecké scény je především kritikou dominujících společenských trendů.

Příkladem takové queer praxe je audiovizuální a performativní tvorba trans umělkyně Boji Moroz. Queer hudebnice, jež začínala jako sólista v církevním sboru, loni v březnu představila českému publiku v pražské MeetFactory své album Subversive Shit Talk (2023). Jak je patrné už z názvů skladeb jako Death to the Enemies nebo Nuclear Dickheads, Boji Moroz využívá válečnou rétoriku, kterou ironicky posouvá k homoerotickým významům. Základem její queer estetiky je spojení tanečních rytmů, které odkazují k otevřenému, bezpečnému prostoru kyjevské klubové scény, deformovaného hlasu a bizarních obrazů více­-než­-lidských těl. Témata bolestivé reality a nejisté budoucnosti se objevují i v písni The Dirty Bottom of the Future. Možná nejlyričtější skladba alba, ve které Boji Moroz ztvárnila přechod od naštvanosti až k jakémusi smíření na pozadí opakující se věty „Zdá se mi, že se topím ve sračkách“, je podle slov kurátorky Dany Kosminy „povzbuzením Ukrajincům, aby ukázali světu, že se dokážou odrazit od špinavého dna budoucnosti k ‚neoéře‘, v níž na planetě Zemi nebudou žádné diktatury“.

Autorka studuje hudební vědu.