Tudy cesta nevede

Těžko popřít, že současný stav politické levice je nejen v České republice, ale i v celé Evropě poněkud neutěšený. Filosof Michael Hauser si podle všeho myslí, že cestou z krize by mohl být návrat ke kořenům, a rozhodl se sepsat cosi jako coververzi Marxova a Engelsova Komunistického manifestu (1848, česky 1918). Jeho loňská kniha nazvaná Manifest socialistického hnutí se pokouší kopírovat svůj předobraz strukturou, doslovným převzetím řady obratů a perspektivně – v poněkud velikášské naději – možná i dopadem. Je s podivem, že se někdo obeznámený s Marxovým dílem (což Hauser nepochybně je) pustil do podobného podniku: jako by přeslechl varovný výrok z Marxova Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta (1852, česky 1949), že dějiny se opakují „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“.

Hyperburžoazie a pracující většina

Protože také Marxův a Engelsův manifest mluvil o straně, která neexistovala, není podle Hausera na závadu, že dnes neexistuje žádné socialistické hnutí. Aktuální situace levice je podle něj podobná té, v jaké se nacházela v době, kdy původní manifest vznikal. To nedává příliš smysl, když vezmeme v úvahu, že tehdy se teprve začínala emancipovat dělnická třída, která se posléze stala hybnou silou demokracie. Smysl té paralely ovšem nespočívá v něčem tak banálním, jako jsou dějinné souvislosti, ale v teleologickém projektu – protože přišel vzestup levice tehdy, Hauser soudí, že musí přijít znovu. A jestliže v případě Marxova a Engelsova textu trvalo padesát let, než začal korespondovat s realitou, u Hauserova manifestu to bude nepochybně stejné!

To je velmi svébytná reakce na selhání pů­vodní marxistické teleologické koncepce dějin, která se snaží zachránit telos úkrokem k pojetí dějin cyklickému: co nevyšlo na první pokus, vyjde jistojistě na druhý. Úspěch je více měně zaručen, vlastně stačí držet se staré receptury, jen s několika nezbytnými úpravami. A tak jestliže v Komunistickém manifestu najdeme „buržoy a proletáře“ v Hauserově manifestu plní jejich úlohu „hyperburžoazie a pracující většina“. V obou případech mají protikladné zájmy, přičemž ti druzí mají být hybnou silou změn. Zatímco Marx očekával zmíněné zjednodušení společenské struktury (které ale nenastalo), Hauser jednu stranu svého „třídního boje“ činí sociologicky takřka nezbadatelnou, zatímco druhou extrémně rozšiřuje. Přitom ovšem prohlášení, že všichni, kdo nejsou příslušníky hyperburžoazie, sdílejí „celkovou životní situa­ci“, je očividně empiricky chybné. Že většina planety netěží se současného systému tolik, co ti nejbohatší, prostě nestačí jako společný jmenovatel mezi střední třídou západoevropských zemí, dělníky čínských průmyslových zón a zemědělci z Jižní Ameriky.

Poslední fáze kapitalismu

Jednotlivé kapitoly Hauserova textu se věnují aktuálním tématům – současným mezinárodním vztahům, environmentální krizi, feminismu –, na něž však sveřepě roubují schéma dvou tříd a řešení všech problémů dneška vidí v nahrazení panství hyperburžoazie panstvím pracující většiny. A protože vývoj kapitalismu se podle Hausera dostal „do své poslední fáze“, konec dějin je patrně už za rohem. Tam, kde Hauserův manifest podobným způsobem opakuje finalismus, věštění, znalost plánu dějin svého předobrazu, působí až sebeparodicky.

Vztahy globálního Jihu a Severu, nastupujících a upadajících velmocí, případně center a periferií, to vše je redukováno na „celosvětovou vládu hyperburžoazie“, proti níž je třeba „postavit celosvětové sdružení socialistů“, tj. opakovat rok 1861 a ustavení Internacionály. Recept na řešení současných velmocenských konfliktů je podobně prostý: změnit „imperiální válku mezi supervelmocemi v politický boj za svržení planetárního oligarchického panství“, což je zase Leninova proměna imperialistické války ve válku občanskou.

Že se v kapitole o feminismu objeví kritic­ké vymezení proti „desítkám sexuálních identit“ nebo „nekonečnému zmnožování sexuálních identit“, svědčí zase o zoufalém neporozumění tématu a přebírání jeho účelové vulgarizace. Místo levicové kritiky identitární politiky, která je potřebná, přichází s odhalením vlastní identitářské paniky. Manifestu do značné míry chybí promýšlení politiky jako takové. Hauser se vlastně vrací před postmarxistický „objev“ autonomie politična k ekonomistické antipolitice, redukované na zápas dvou tříd, patrně na život a na smrt. Demokracie, jež v roce 1848 ještě nebyla na pořadu dne, má v jeho o sto sedmdesát pět let mladším textu čistě ornamentální funkci. V závěru knihy se k ní Hauser sice přihlásí, ale je to čistě verbální přikývnutí k výčtu „dober“, které se nijak neprojevuje v popisu stávajícího stavu ani v předestření politické strategie.

Zpátky časem

Marx a Engels psali svůj text v roce 1848, tedy na sklonku (či vrcholu) „věku revolucí“. Horizontem radikální imaginace i konzervativních obav byl rok 1789. Revoluce byla samozřejmý úběžník politiky, a to nejen socia­listické, ale v té době ještě rovněž „liberální“, protože ve většině Evropy tehdy dosud vládly „staré režimy“. Hauser o nutnosti revolučního zvratu explicitně nemluví, ale protože se ve všem ostatním drží Marxova a Engelsova textu, těžko si bez něj představit, jak by chtěl ukončit panství hyperburžoazie. Důvěra v opakování dějin nahrazuje vypořádání se s dopady krachu sovětského státního socialismu, s nímž došlo k diskreditaci socialismu jako projektu. Absence kritického zhodnocení sovětského experimentu je patrně největší slepou skvrnou Hauserova pokusu. Ta je pro něj ale zároveň nezbytná, protože umožňuje hledat cestu ze slepé uličky levice v neméně slepé víře v opakování jejího někdejšího úspěchu.

Proti tomu je nedostatečná pozornost věnovaná vyrovnání se s aktuální vlnou nacionalismů a partikularismů vlastně jen drobným přehlédnutím. Odpověď na ně Hauser nachází v „kritickém vlastenectví“, doplněném poněkud protismyslně starou poučkou, že pracující ve skutečnosti nemají vlast, a variací na „národní cesty ke komunismu“ poválečné éry, což jen podtrhuje antikvární povahu celé jeho publikace. Pokus o znovunapsání Komunistického manifestu připomíná Borgesova Pierra Menarda, který znovu píše Cervantesova Dona Quijota. Hauserova vůle vidět budoucnost optimisticky je sympatická, zvolená forma ale takřka na každém kroku selhává a doslovné opakování rétorických figur Marxova a Engelsova textu působí bezradně. Jako by se Hauser chtěl řídit Leninovým příkazem „Musíme snít!“ ze spisu Co dělat? (1902, česky 1951), ale přitom dokáže snít jen o slavné minulosti. Pro žádné hnutí však cesta zpátky časem nevede.