Queer kultura neprezentuje pouze předem dané identity, nenormativní zkušenosti utvářejí také specifickou senzibilitu a způsoby čtení. Jedním typem takové vnímavosti je camp, láskyplná ironie zpochybňující hranice mezi kýčem a uměním, nízkým a vysokým, formou a obsahem nebo divadlem a životem.
Než se objevily filmy a seriály nabízející vyobrazení konkrétních queer postav, s nimiž se diváctvo může identifikovat, jako například Sexuální výchova (2019), pytlačila queer kultura na dílech hlavního proudu, četla je proti srsti, kreativně přepisovala jejich významy – kvířila je. Sekundární queer subkultura, která je závislá na primární heteronormativní kultuře, ale zároveň ji podvrací, nabývá různých podob. Poměrně jednoduchý je mechanismus sexuálního včítání – jako v případě obrazů sv. Šebestiána, které si apropriovala gay kultura. Trochu složitěji fungují fanouškovské aktivity typu shippování, tj. vplétání straight postav do vymyšlených zápletek queer vztahů. Nejkomplikovanější je kvíření známé pod anglickým označením camp. Tato estetika přehánění, artificiality, teatrality a kýče se zabývá především formou, nikoli obsahem svých upytlačených objektů. Odkaz k genderu a sexualitě se tak často hledá jako jehla v kupce sena. Může být camp třeba zlacený čajový servis?
Vysvětlení se hledá o to hůř, že v Česku jde o téměř neznámý pojem. Když se camp dostal do širšího povědomí coby téma módního Met Gala 2019, informoval bulvár, že se celebrity vypravily „na tábor“. Ve správném významu se slovo občas objevuje ve filmových recenzích, jinak publicistické i akademické texty mlčí. Zářnou výjimkou je publikovaná disertace Láska k přehnanému (2021) Petera Demetera. Kulturolog z Jihočeské univerzity volí historický přístup a hledá prameny campu na dvoře Ludvíka XIV., v českém prostředí v manýrismu Rudolfa II. nebo historismu zámku Hluboká. Spojitost s queer transgresí se objevuje ve chvíli, kdy výklad postoupí do 20. století. Přístup, který zařazuje camp do dějin „přehnaných“ stylů rokoka či secese, volí už Susan Sontag v Poznámkách o fenoménu camp z roku 1964. Zakládající text teorie campu vyšel v češtině až v roce 2000 v Revolver Revue, o desítky let později než v dalších středoevropských jazycích.
Přirozenost je obtížná póza
Susan Sontag považuje vnímavost campu za součást postmoderní senzibility šedesátých let. Camp je vždy ironický a problematizuje hranici mezi vysokým uměním a nízkou popkulturou. Jde o dobrý vkus ve špatném vkusu, který tvrdí: tohle je „dobré, protože to je příšerné“. Teoretička zmiňuje spojitost s mužskou homosexualitou, ale pokládá ji spíše za nahodilou a vztah nijak nevysvětluje. Přesto celý text věnuje Oscaru Wildeovi a poznámky prokládá jeho uštěpačnými aforismy. „Být přirozený je velmi obtížná póza,“ píše dramatik, jehož medializovaný soud ustanovil spojení mezi jeho dekadentními názory, dandyovským sociálním tělem a homosexualitou. Homosexuál je proto stereotypně vnímán jako povrchní a zženštilý estét a jeho vyumělkovanost a přehnanost je stavěna do kontrastu se „skutečnou“ a „pravdivou“ heterosexualitou.
Právě tyto binarity camp zpochybňuje, pravdivé a skutečné totiž z jeho pohledu není vůbec nic. Queer zkušenost je plná nasazování masek a hraní rolí. Jemný rozdíl v gestu, postoji, zvoleném oděvu nebo tónu hlasu může rozhodovat i o tom, zda nás někdo fyzicky napadne. Pozornost k vnějším znakům je proto nutná pro přežití i rozpoznání dalších queer lidí mimo radar většinového pohledu. A camp pak není nic jiného než takováto vnímavost puštěná na volný chod. Svět vidí jako divadlo: objekty čte v jejich sociálních významech jako jevištní rekvizity a prostředí jako kulisy.
Upřednostnění performativity, umělosti a kultury před autentičností, pravdivostí a přírodou je tradiční queer strategie, jejímž cílem je zpochybnění systémů, které hodnotí určité chování jako „proti přírodě“. Camp je úskočná strategie, která obchází celý diskurs „přirozené“ pravdy, krásy a dobra a ukazuje jeho rétoričnost. „Ke campu jsme přitahováni tehdy, když si uvědomíme, že ‚upřímnost‘ nestačí. Upřímnost může být pouhé šosáctví, intelektuální úzkoprsost,“ píše Sontag.
Politika campu je dost komplikovaná. Je demokratizující ve svém přijetí nízkého a banálního. Literární teoretička Eve Kosofsky Sedgwick vysvětluje, že když něco označíme za kýč, stavíme se do pozice vědoucího kritika, který se na rozdíl od milovníka kýče nenechal ošálit. Když stejný objekt označíme za camp, sami se stavíme do jeho nízké pozice, chceme se jím nechat okouzlit. Celý tento proces je však zároveň velmi elitářský – musíme mít nejen kritické oko, které „ví líp“, ale i prostor k benevolenci od hodnocení upustit.
Princátka a královny
Fenomenologii campového vnímání se věnuje queer teoretik David M. Halperin. V knize How to Be Gay (Jak být gayem, 2012) popisuje identifikaci cis homosexuálních mužů s ženskými postavami v heteronormativních narativech – zájem o prince staví kohokoli do pozice princezny. Identifikace s ženskou postavou je ovšem vždy pouze částečná a ironická, ve zbytku příběhu si queer muž může zachovat princovská patriarchální privilegia. Současné odtažité kritické vědomí mužské pozice a emocionální identifikace s ženskou pozicí vytváří dle Halperina mechanismus campového vnímání. To staví na kulturních binaritách jako vážný a frivolní, originál a replika, esence a performance, obsah a styl nebo přirozený a umělý. Camp si zachovává racionální odtažitost prvního prvku, zatímco se emocionálně identifikuje s prvkem druhým, kulturně negativně hodnoceným.
Samozřejmě ne všichni cis gayové camp senzibilitu rozvíjejí a naopak mnoho leseb, bisexuálních, trans, ale i straight lidí ano. Halperinovo schéma však umožňuje neesencializujícím způsobem zkoumat, jak se pozice v systému cisheteronormativity a patriarchátu propisuje do samotné vnímavosti jedince. Autor to nazývá sexuální politikou kulturní formy a nabízí se vypracovat její obdoby pro další typy queer zkušeností. Dvojaká pozice, zásadní pro camp vnímání, bude jistě přítomna u většiny subjektů nepasujících do škatulek normativního genderového a sexuálního řádu. Přesto je camp historicky spojován právě se subkulturami gayů. Sebeironie požaduje dostatečně stabilní privilegovanou pozici, kterou ztotožnění s nízkým nemůže plně ohrozit. Tu si většinou ženy nemohou dovolit a lesbická kultura se obvykle snaží nabýt vážnosti, které se gayové zbavují. Camp je také často v opozici k požadavkům feminismu. Camp královny, například herečka Jennifer Coolidge, bývají až zesměšněním určitého typu feminity.
Český camp
Definujeme-li camp jako láskyplnou ironii, kterou se subjekt může vztáhnout takřka k libovolnému objektu, rozpadá se představa jeho stálého kánonu. Samotné campové čtení je nezachytitelné. Přesto lze i na straně objektu popsat kvality, které se tomuto typu čtení nabízejí. Půjde o kulturní texty upřednostňující styl před obsahem, věci a osoby artificiální, performativní. Zároveň vzniká záměrný camp, artefakty, jež jsou přímo určené pro takové čtení, a pokud bychom je chtěli vzít vážně, nedávaly by vůbec smysl.
Takto je možné hledat český camp. I v anglickojazyčných textech se objevuje odkaz na Alfonse Muchu coby příklad zdobné a frivolní secese. V tomto případě jde o naivní camp, malířův styl jistě sledoval jiné tendence. Záměrný camp můžeme v současném výtvarném umění najít v tvorbě Jana Matýska nebo Kateřiny Olivové. Peter Demeter se věnuje podrobné analýze campu v divadelních hrách a inscenacích Davida Drábka, v české literatuře pak nachází camp v aristokratické sebestylizaci Jiřího Karáska ze Lvovic nebo v literární travestii Vévodkyně a kuchařka Ladislava Fukse. Z českého filmu Demeter zmiňuje výrazně stylizované komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo Pane, vy jste vdova dua Macourek–Lipský. V hudbě pak camp záměrně využívá queer hudebnictvo jako Miss Petty nebo Radek Horáček, kultovní je také dnes již neaktivní rapové duo Čokovoko. Naivně se camp pohledu nabízí značná část československého popu a třeba Hanu Zagorovou nebo Ilonu Csákovou lze považovat za místní camp ikony nejen pro jejich hudební kariéru, ale také jejich přehnané veřejné persony.
Campové oko si cení „okamžitého charakteru“, který mají postavičky, jako byla pražská hraběnka Heda, zvěčněná ve filmu Srdíčko (1988) Filipa Renče, nebo pardubická ikona Krychlič. Ironické potěšení nabízí ornamentální feminita moderátorky Saskie Burešové, jak dokládá instagramový účet Co obléká Saskia, zveřejňující a pečlivě vybírající ty nejpřehnanější, nejpodivnější a nejcampovější záběry z Kalendária. Právě memy můžeme považovat za záznam jinak efemérního campového čtení. Tento princip využívá ve svém uměleckém výzkumu a projektech jako Welcome in Czechoslayvakia Jakub Polách. Umělec, který se dostal do veřejného povědomí obrazem Aleny Schillerové coby mořské panny, mapuje camp pohledem české internetové kultury.
Camp je ze své podstaty uhýbavý, nepolapitelný fenomén. Právě v tom je však jeho síla, jde o kvíření, které dovoluje kritický odstup od nezpochybnitelných „přirozených“ systémů. Camp nenabízí svou verzi pravdy, karnevalově podrývá samotnou její možnost – vše je jen rétorika, maska, performance. Jakožto teoretický pojem je důležitým nástrojem pro popis české queer kultury, v praxi pak jde o možnou strategii pro její další rozvíjení.
Autor je kulturní publicista.