Populární kultura může být katalyzátorem i dějištěm bojů o významy sociálních faktů. Jaký prostor pro symbolický odpor nechává současná česká televizní produkce, která queer identity a vztahy rámuje téměř výhradně jako problém neotřesitelné instituce rodiny?
Od nejpopulárnějších soap oper po reality show sledujeme v české televizní produkci stejný vzorec: v tradiční rodině se vyoutuje queer osoba, rodina projde otřesem, ale překvapivě není odmítnuta jako mocenská instituce – naopak, její výsostná úloha poskytovat vzor správného života je potvrzena. V lepším případě projde vnitřní reformací, proměnou jako vytrženou z liberálního snu: rodina queer člena láskyplně přijímá. V horším případě se vše vyřeší odchodem postavy ze seriálu, odlukou queer postav nebo jejich smrtí. Preferovaná, patriarchálně heteronormativní podoba rodiny musí být legitimizována jakoukoli cestou. Marginální neheterosexuální postavy se bez opory rodiny coby normotvorné instituce v české televizní produkci zkrátka neobejdou.
Dvě svatby a jeden pohřeb
Seriál Ulice (2005) první queer svatbu zobrazil už v roce 2011 – padesátník Jiří (Otakar Brousek ml.) si po neúspěšném vztahu s kamarádkou Simonou a pokusu o dítě vezme za muže rozvedeného čtyřicátníka Martina (Filip Blažek) s dospívající dcerou. Největší pozornost se tehdy věnovala reakci okolí, zejména (rozvrácené) rodiny: „Jak přijme kamarádka Jiřího, když jí Martin s Jirkou prozradí, že tvoří pár? A jak na tuto novinku bude reagovat paní Bláhová?“ Nastává zmatek, je nutné znovu nastolit pořádek. V zahraniční popkulturní produkci se dlouhodobě osvědčuje rozdělit stejnopohlavní páry fatálně – smrtí. Také tvůrčí tým Ulice Martina tři dny po svatbě zabil.
Další teplý sňatek, který se v Ulici uzavřel o celých deset let později, zatím šťastně trvá. Nabízí něco poměrně ojedinělého – reprezentaci queer lásky v pokročilejším věku. Lesbický pár tvoří sedmdesátnice Marie (Jitka Smutná), která si vzala šedesátnici Jolanu (Miluše Šplechtová). Dokonce nešlo ani o kulturní apropriaci – herečka Smutná prošla veřejným coming outem už v roce 2012 a právě z jejího příběhu ten seriálový částečně čerpá. Přítomnost tohoto páru je unikátní nejen v rámci Česka. I přes obecně narůstající počet neheterosexuálních postav v televizi bojují lesbické příběhy v dominantní kultuře stále s nedostatečnou reprezentací, zvlášť když jde o starší protagonistky. Téma vztahů a sexu v pozdním věku otevřela Ulice už dříve, u heterosexuálního páru, který tvořil Vlastimil (Rudolf Hrušínský ml.) s Miriam (Hana Maciuchová). Škoda jen, že se seniorský lesbický pár nevyhnul rámování rodinou a jejím rozvratem.
Útlak ve jménu rodiny
Queerness pojímá jako rodinnou záležitost i Ordinace v Růžové zahradě (2005). „S Tondou se už delší dobu něco děje,“ napsala televize Nova na svém webu, když do příběhu uváděla první gay postavu. „Chodí za školu, na tréninky basketu se mu vůbec nechce, jednou večer dorazil domů dokonce opilý. (…) mamince Zdeně situace kolem Tondy pořád nedala spát. Drogy? Nešťastná láska? Špatné známky? (…) Po fyzické potyčce na basketbalovém zápasu Tonda konečně kápne božskou (…) je gay.“
Ve Spojených státech mezitím probíhají útoky na právo na interrupci a práva queer a trans lidí. Florida omezila diskusi o queer a trans tématech ve školách. Ruská vláda navrhla kriminalizaci něčeho, co nazývá popíráním rodinných hodnot. V Polsku a Maďarsku je prorodinná rétorika podpořena finančně: polské vládní výdaje na péči o děti se v letech 2015 až 2018 ztrojnásobily, maďarská vláda poskytuje bezúročnou půjčku ve výši 30 000 eur každému manželskému páru, pokud je těhotné ženě mezi 18 a 40 lety. Všechny tyto tendence útočí na „genderovou ideologii“ ve jménu ochrany rodiny.
„Jak by nám zóna definovaná mocenskými asymetriemi – reprodukční prací, (často) manželstvím a patriarchální výchovou dětí, nájmem a hypotékou – mohla prospívat?“ ptá se Sophie Lewis ve svém do češtiny nedávno přeloženém manifestu s drzým titulem Zrušte rodinu (2023; viz recenzi v A2 č. 22/2023). Lewis se inspiruje abolicí, jak ji (v oblasti vězeňství a policie) definovala Ruth Wilson Gilmore. Požadavek zrušení rodiny „je lepší chápat spíše než jako v podstatě prosté vymazání [rodinné] infrastruktury jako úsilí o přestavbu světa, jako kolektivní tvůrčí akt, který nikdy nekončí a který umožní vznik skutečné spravedlnosti tam, kde dosud spravedlnost byla pouze titulární“. Queer postavy dominantně zastoupené v české mainstreamové televizi stvrzují opačnou tendenci.
Promeškané volání komunity
Ve své předchozí knize Full Surrogacy Now (Skutečné náhradní mateřství teď hned, 2019) popisuje Lewis rodinný systém založený na rodičovství jako „továrnu na antiqueer“. Naráží tak na reprodukci širších společenských nerovností v nukleárních rodinách: pravděpodobnost, že bude queer dítě vyrůstat obklopené bezpodmínečnou láskou svých rodičů, podle ní není vysoká a ani existence výjimek nedokáže vymazat systémovou nespravedlnost. Lewis volá po komunitním způsobu výchovy dětí, kde jsou si všichni navzájem náhradními rodiči.
Literární kritik Lee Edelman na rodinu pohlíží jako na místo působnosti kapitalistické reprodukční budoucnosti, která organizuje veškerý politický život a systém odměn okolo mytické entity „dítěte“, nikoli ale skutečných dětí. Oceňováni jsou pouze ty a ti, kdo se podílejí na produkci těchto „dětí“. Veškerá politická akce končí u slibů lepší budoucnosti pro tyto „děti“. Taková budoucnost nemůže nikdy nastat, je trvale odkládána, zájem se přesouvá k péči o další generace „dětí“ a jejich ochranu před kýmkoli, kdo tuto ideu ohrožuje.
Takovým narušením může být kultura dragu, ballroomů a jejich „houses“, založených na péči komunitně zvolených „matek“ a „otců“. Spolu s černošským hnutím za občanská práva se ballroomy rozšířily po Spojených státech a odtud dále. Konfrontují utlačivé systémy, jakým může být – coby prodloužená ruka státní moci – i biologická rodina.
Potenciálu, který takové politické klima nabízí (například příběhy z dragových „domů“ a dalších queer komunit), zatím česká televizní produkce oproti té zahraniční nevyužívá. Přebírá jen výtvory, které primát nukleární biorodiny stvrzují, jako je Výměna manželek (2005), reality TV pořad kopírující v zahraničí úspěšný formát ostře sledovaných skutečných domácností. Kulturoložka a mediální teoretička Irena Reifová v popularitě podobných pořadů odkryla specifický typ třídně podmíněného zahanbování, které se ještě umocňuje s ohledem na věk, etnicitu, gender nebo místo bydliště. První lesbický pár se ve Výměně manželek objevil ve čtvrté sérii, první gay dvojice v sérii šesté. Od té doby se pořadu zúčastnilo ještě několik neheterosexuálních svazků.
Jinak to není ani se seriály na pomezí takzvané quality TV. Desetidílná minisérie Sex O’Clock (2023) z produkce Voyo režisérů Karoliny Zalabákové a Jana Bártka vůbec nevyužívá potenciálu svého inspiračního zdroje, úspěšného seriálu Netflixu Sexuální výchova (Sex Education, 2019). Prvotním hybatelem téměř všech vedlejších dějových linek je pozdní coming out otce rodiny Michala (Jan Révai), který – jak je typické pro českou televizní produkci – rozvíří klidné vody tradičního manželského svazku se dvěma dětmi. Výjimkou potvrzující pravidlo tak zůstává asi jen seriál Okresní přebor (2010), který navykle úzké nazírání neheterosexuálních identit a vztahů jako rodinné záležitosti narušuje svým zaměřením na queerfobii přítomnou ve fotbalové subkultuře.
Hranice vymahatelnosti
V kontrastu k obsesi tuzemské produkce rodinnými vztahy a jejich narušením v podobě queer člověka stojí koncept příbuznosti Donny J. Haraway, který do sféry rodiny zahrnuje nejen pokrevně příbuzné, potažmo celý svět. Lewis je ale kritická i k takovému pojetí. „Nemusíme jazyk příbuzenství hned zavrhovat,“ tvrdí smířlivě, „místo toho jej můžeme začít kolektivně ohýbat. Je čas začít praktikovat spřízněnost, nebo ještě lépe soudružství – a to i vůči členkám naší biorodiny –, a budovat struktury závislosti, potřeb a jejich naplňování bez dimenze příbuzenství.“
V Česku dnes kulturní debatu o queer lidech definuje boj za manželství pro všechny. To by nemělo být jediným cílem aktivistických snah – byť jeho absence v českém právním řádu generuje symbolický i materiální útlak, který je nutné překonat. Jedním z řešení může být širší právní uchopení péče spíše než sexu nebo rodičovství.
Nechci si zmíněná soudružská uskupení idealizovat, opomíjet jejich možné vnitřní asymetrie či romantizovat jejich dobrovolnost. A nechci ani ignorovat fakt, že mnoho LGBTQ+ lidí bytostně – a zcela pochopitelně – touží po respektu, péči a lásce ze strany své biologické rodiny. Já sama jsem navíc natolik privilegovaná, že jsem jakožto queer osoba o upřímnosti lásky a péče v rámci své úzké rodinné infrastruktury nikdy nemusela pochybovat. Jak ale na prvních stránkách svého manifestu namítá Lewis: „Takové štěstí by měl mít každý, nemyslíte?“
Autorka je socioložka a teoretička kultury.