Vlídná pozvání do queer zkušenosti

Před několika týdny mě kolegyně a kamarádka – redaktorka A2 – oslovila, jestli bych nechtěl napsat krátký esej k tématu „queer literatura“. Souhlasil jsem. Měl jsem pár předběžných nápadů, jak téma uchopit. Chystal jsem se, že nad to sednu a text si načrtnu. Potom se ale stalo něco, o čem čtenáři těchto řádků vědí a co změnilo naše životy. To něco se ve zcela fyzickém smyslu přihodilo i mně; podařilo se mi vyváznout, jiní lidé – převážnou většinou mladí, jimž se otevíral svět – takové štěstí neměli. To je strašné. Jsme a budeme ve znamení této události: snažíme se pochopit nepochopitelné, uchopit zkušenost, která je ne­­uchopitelná, vyjádřit to, co se vyjádření vymyká. Na psaní eseje o queer literatuře nebylo ani pomyšlení. Když jsem se pak následující týden snažil odpočívat, v mysli jsem se k němu vrátil, ale najednou jsem všechno viděl trochu jinak… Moje úvahy se samovolně začaly stáčet k bilanci mého života a současně k otázce, jaký má smysl přemýšlet a psát o literatuře a proč se něčím jako queer literatura nebo queer v literatuře vůbec zabývat. Má to nějaký opravdu podstatný význam…? Bylo mi jasné, že jinak esej v čase po události napsat nedokážu. Zkusím tu tedy předložit několik myšlenek, které mě v té situaci napadly, a budu doufat, že se vám jejich souvztažnost vyjeví.

Sdílená touha

V souvislosti s psaním eseje se mi vrátily některé vzpomínky. Když mi bylo asi tak třináct, půjčil jsem si v knihovně životopis Paula Verlaina od Pierra Petitfilse (od té doby jsem knihu neměl v ruce, takže nevím, jestli se dá doporučit). Narazil jsem na kapitoly o Verlainovu vztahu s Rimbaudem, četba mě naprosto pohltila, některé pasáže jsem musel číst znovu a znovu. Turbulentní queer vztah dvou básníků jsem prožíval zevnitř. Byl začátek devadesátých let, stejnopohlavní témata se v médiích objevovala, ale pořád šlo spíš o něco ojedinělého a specializovaného. Internet byl v plenkách, byli jsme odkázáni hlavně na tisk a televizi. V mainstreamovém diskursu stále rezonovala hrozba ­HIV/AIDS
a o tehdejším intenzivním subkulturním aktivismu jsem moc neměl ponětí. O několik let později jsem na střední škole pod lavicí četl Genetův Deník zloděje (1949, česky 1992). V té době jsem už byl před spolužáky vyoutovaný, ale můj citový a sexuální život se stále odehrával převážně ve fantaziích. Spolužák, se kterým jsem seděl a který z nějakého, až později objasněného důvodu často pročítal inzertní noviny ANNONCE, se mi svěřil, že ho „zaujaly některé formulace“, a knihu si ode mě půjčil (jinak přitom literární zájmy moc neměl). Co dělal Deník zloděje se mnou, nemusím po epizodě s Verlainem a Rimbaudem rozvádět. O něco později stejný spolužák, když na něj přišla řada s „literární ukázkou týdne“ (tady paměť trochu selhává, ale něco takového to bylo), pře­četl Ginsbergovu báseň, která vyšla v SOHO revue. Utkvěly mi verše: „Já vyhrbená záda / důkladným pérem mě ovládá“ (ověřeno v exempláři časopisu v Národní knihovně, č. 10/1997, s. 17; překlad je podepsán šifrou –lav–; sám jsem si text pamatoval trochu jinak). Chtělo to odvahu a pro naši třídu to byla důležitá událost.

Moje pozdější četba: Oscar Wilde, Jiří Karásek, André Gide, Richard Weiner, Ladislav Fuks, Aldo Busi, Dominique Fernandez, Václav Jamek… (píšu to tady jako prostý záznam jedné čtenářské zkušenosti bez nároku na kanoničnost). Pak Marcel Proust, Gertrude Stein, Julien Green, Witold Gombrowicz, Alan Hollinghurst a mnoho dalších autorek a autorů, nedávno Édouard Louis nebo (opožděně, ale přece) Václav Bauman. O některých z nich jsem mezitím sám psal. Z horlivého zájemce o literaturu jsem se totiž stal jejím studentem a nakonec se jí zabývám profesně a učím ji na vysoké škole. Moje čtení prošlo dost radikálními proměnami, ale něco přetrvává. Co to je? To, že vyjádřená touha, myšlení a cítění jsou v textech uvedených autorů nějak taky moje; někdy jde i jen o kombinaci subtilních náznaků a biografie autora. Často jsou tyto texty nějakým způsobem „jiné“, mají zvláštní obraznost, rytmus… (nejde to popsat obecně). A jedno umocňuje druhé.

Péče o druhé

Narativní literatura – a také drama a velká část lyriky – je o touze. Obvykle on (ne)touží po ní, ona (ne)touží po něm. V dané povídce nebo románu to může být i něco vedlejšího anebo tam třeba touha jednoho člověka po druhém v explicitní podobě vůbec nefiguruje, nicméně heteronormativní matrice vyjádřená společenskými institucemi jako (tradiční) manželství, rodina atd. je většinou přítomná. Stále žijeme v heteronormativním světě. Nedaleko od našich hranic se jiná než heterosexuální touha a její vyjádření potlačuje nebo trestá. Tlak na lidi, kteří prostě chtějí žít své životy, hlavně na ty mladé a zranitelné, je enormní, nechutný a zločinný. Ti, kteří v sobě mají trochu či hodně neheterosexuální touhy, se pochopitelně snáze identifikují s narativy a básněmi hovořícími o takové touze. Stejně tak ale tyto čtenářky a čtenáři tradičně nacházejí sami sebe v touze heterose­­xuální; jestliže je většina textů o takovém toužení, toužím tedy s hrdinkou po hrdinovi. Anebo hrdinka přece jen touží trochu taky po jiné ženské postavě, i když to nemusí být tak zjevné?! Jestliže touha bývá v srdci narativu, zdaleka to u ní nekončí: je mnohdy jakousi identifikační vstupenkou k prožití komplexních reprezentací sociálních, politických, afektivních a dalších aspektů forem života jednotlivců i společenství. Podstatné jsou také situace a způsoby, v nichž a jimiž byly texty čteny – tedy součástí jakých diskursivních a materiálních praxí se stávají. V obecnějším smyslu pak jde o celkový oběh reprezentací v systémech starých a nových médií, kam patří i literatura.

Označíme­-li výše zmíněné a další texty za queer literaturu, dostaneme se v nějakém ohledu dále? Toto pojmenování se jistě podstatným způsobem dotýká zkušenosti neheterose­xuální touhy. Vyznačuje posun od „homosexuální“, „gay“ či „lesbické“ literatury, který není zcela snadné specifikovat, je však velmi podstatný. Queer problematizuje snahu esencializovat touhu, identitu, zkušenost. Současně opisuje určité kontinuum toho, co nezapadá do heteronormativní matrice. Pole je ale širší, zahrnuje totiž trans a nebinární osoby, ale i ty, pro které je heteronormativita prostě příliš lidsky, eticky a jinak těsná. Nenormativnost, decentrovanost, procesualita… Lepší pojem zatím vymyšlen nebyl. Pro mě osobně je zásadní otevřenost: queer nechápu primárně jako nějakou „normu nenormativity“, jak žít, vnímat svět a jevit se navenek, ale hlavně jako sdílený prostor společné zkušenosti, sociální, politické a umělecké imaginace a péče o druhé, do nějž jsme byli vlídným gestem pozváni a do nějž na oplátku zveme jiné. Jde samozřejmě o prostor skrznaskrz politický.

Nejnižší společný jmenovatel

Osobně jsem s tím, jak se seznamuji s queer literaturou a historií, stále více otřesen pevností heteronormativní matrice a cíleným zapomínáním – damnatio memoriae – životů, které neměly být zaznamenány, a někdy dokonce ani žity. A současně jsem čím dál víc nadšen materiálem, který se daří rekonstruovat, i úžasnou pestrostí způsobů, jakými lidé žili a vyjadřovali se, jak vnímali i jak byla vnímána jejich queerness. Píšu­-li tyto řádky a vy je čtete, patrně o tom budeme více méně srozuměni. Je naše sdílené sociální privilegium přemýšlet o takových věcech; což je v pořádku, uvědomíme­-li si současně i svou zodpovědnost. Zabýváme­-li se queer literaturou, a tím pádem i queer životy, měli bychom díky tomu být citliví k veškerým formám sociální diference a rozmanitosti. Už více než třicet let se tomu říká intersekcionalita a pojem je dnes aktuálnější než kdy jindy. Nesmíme však zapomínat také na to, že zkušenost útlaku nikomu nedává právo cítit se výjimečně a nadřazeně. Traumatické zkušenosti je naopak třeba empaticky přetavit v respekt nejen ke všem formám jinakosti, ale v princi­­piální rovině prostě ke všem. Musíme ve společnosti aktivně šířit respekt a úctu k druhému, protože právě těch se v naší době a společnosti stále nedostává. Nejsem politický myslitel, proto mi snad bude prominuto, když napíšu, že v demokracii nemáme nutně hledat nejvyšší, ale naopak nejnižší společný jmenovatel, na kterém se dokážeme shodnout. Jsme­-li přesvědčeni o určitých hodnotách, které současnou demokracii rozvíjejí, je naší povinností snažit se je vstřícným a srozumitelným způsobem propagovat a vysvětlovat. I v pojmu queer je totiž – navzdory tomu, že zdůrazňuje nenormativnost a otevřenost – zakódována určitá tendence po distinkci a výlučnosti. Alespoň já to tak cítím; taková tendence však podle mě míří proti hlubokému étosu tohoto pojmu samého.

Před rokem jsem do A2 přispěl esejem o autofikci; název citoval dnes emblematického queer autora Édouarda Louise: „Když píšu tyhle řádky, pláču.“ (Vyprávějící subjekt tematizuje svůj osobní přerod.) Když jsem začal v čase po události koncipovat tento text, zděsil jsem se, že mohlo jít o prorocká slova. Ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, ale nepláču, protože se snažím dát dohromady několik jednoduchých myšlenek, které jsem si v tomto nesmírně bolestném momentu ujasnil.

Autor je literární teoretik a komparatista.