Autor slavných próz Chladnokrevně a Snídaně u Tiffanyho by se 30. září dožil sta let. Jeho talent se plně projevil už v prvotině Jiné hlasy, jiné pokoje – románu o osamělosti a dospívání, který se odehrává ve zvláštně strnulém, přeludném světě s prvky jižanské gotiky.
Na konci září uplyne století od narození Trumana Capoteho. Že jsem vzal v létě po velmi dlouhé době znovu do ruky jeho první román Jiné hlasy, jiné pokoje (v brilantním překladu Radoslava Nenadála), je naprostá náhoda, která s tímto výročím nijak nesouvisí. A ani v nejmenším jsem nečekal, že na mě tato malá knížka tak silně zapůsobí.
Jiné hlasy, jiné pokoje (1948, česky 1988) lze v mnoha ohledech číst jako pokroucený bildungsroman. Jeho tématem je cesta: ve smyslu doslovném i metaforickém, přesun v prostoru i duševní vývoj. Jenže cesta, jak se zdá, tu nepředstavuje žádné osvobození. Třináctiletý Joel Knox, Capoteho hrdina, se vydává za svým otcem na usedlost nesoucí symbolické jméno Skully’s Landing a jeho itinerář by se dal dost výmluvně popsat célinovským výrazem „cesta do hlubin noci“.
Jezero utopenců
Prostředí, ve kterém se ocitá, je v první řadě charakterizováno zvláštní nehybností a stejně tak se vyznačuje jistými rysy, které ospravedlňují …
