Moderní architekturu obvykle buď obdivujete, nebo se vám hnusí. Má se za to, že modernismus mají v oblibě především jedinci s kulturním kapitálem, kteří dokážou ocenit minimalismus a absenci prvoplánové líbivosti. Stereotypně jsou fanoušci moderny tak trochu snobi, kdežto takzvaným normálním lidem se brutalistní či high-tech výstřelky nelíbí a nikdy nelíbily.
Na pěkný příklad, že takto prvoplánově jednoduché to rozhodně není, jsem nedávno narazila v knize Osvěta, kultura, zábava. Kulturní domy v Československu. Kulturák stojí snad v každém městě i v mnoha vesnicích. Kulturní domy byly symbolem pokroku, občané je vítali a často se na jejich vzniku sami podíleli. Odtržení od všeho starého a tradičního nemuseli komunisté lidem vždy nutit, jak se dnes někteří snaží tvrdit, mnohdy šlo o autentickou touhu po nové, lepší budoucnosti, jakkoli byla možná leckdy zaměňována za materiální komfort. „Komunistické kostky“ nebyly zdaleka odmítány tak razantně jako dnes, kdy představují pro velkou část společnosti symbol zla a totality.
Když například v polovině osmdesátých let – v době, kdy už byly modernistické ideje dávno překonané – dostal architekt Vlado Milunić zakázku na kulturní dům v jedné malé obci, přišel s návrhem inspirovaným zdejší lidovou architekturou a respektujícím urbanismus místa. Někteří obyvatelé v čele s předsedou ONV proti němu ale protestovali a prosadili realizaci v tu dobu již zastaralého návrhu – jednalo se o mnohem větší a v jejich očích modernější budovu. Nechtěli zkrátka působit jako zaostalí vesničané „s kulturákem ve stodole“.
Stačilo ale jen pár let a všechno bylo jinak – moderna se rychle stala nejohroženější architektonickou vrstvou. Poválečné stavby začaly mizet: byly bourány či necitlivě přestavovány. Jak trefně poznamenala editorka knihy Irena Lehkoživová, nejkritičtější k nim možná byli právě ti, kteří je dříve nejvíce prosazovali – vždy poslušni těm, kteří jsou zrovna u moci.