Knihobot vznikl v roce 2019 a během pandemie, kdy se rozmohl online prodej bazarových knih, vyplnil díru na trhu. Na rozdíl od klasických antikvariátů se zaměřuje primárně na knižní produkci po roce 1990, nevykupuje sbírky po zesnulých prarodičích a nepřijímá poškozené publikace. Používá marketingový slovník – o čtenářích hovoří jako zákaznících –, obsah webu plní motivačními citáty loajálních zaměstnanců a jeho podnikání je velmi efektivní. Může si dovolit nižší marži: ponechává si čtyřicet procent z prodejní ceny knihy, zatímco české distribuční sítě si berou v průměru padesát procent. Idea takového podnikání není tolik originální. Už více než deset let ve světě vznikají podobné firmy, cílící na generaci Z, která vyžaduje, aby prodej a nakupování byly nejen pohodlné, ale i šetrné k přírodě. Knihobot jako nejdravější konkurent kolosů českého knižního trhu však neřeší podstatný problém – nadprodukci knih. Naopak na ní vydělává.
Pro střední a menší nakladatele podobné firmy pochopitelně představují problém – každá kniha zakoupená přes Knihobot pro ně znamená ušlý zisk. Na druhou stranu čtenář, který za knihu zaplatil či ji dostal jako dárek a rozhodl se poslat ji dál, jistě může se svým majetkem nakládat dle vlastních představ. Háček je v nerovnoměrném rozložení sil. Stejně tak jako nezávislí nakladatelé a knihkupci nemohou konkurovat velkým nakladatelským domům, online platformy typu Knihobot pijí krev menší hráčům. Kdyby si obchodní oddělení Albatrosu, Kosmasu a Euromedií spočítala ušlý zisk způsobený existencí Knihobotu, možná by se velcí hráči připojili k volání malých nakladatelů a knihkupců po větší a zdravější bibliodiverzitě. Otázka pevné ceny knihy a hypotetická regulace prodeje knih z druhé ruky by pak mohly znovu vstoupit do hry. Zatím se ale k ničemu takovému neschyluje a všichni se ohánějí otřepanou mantrou volného trhu.