„Vy degradujete Prahu,“ říká mi paní v důchodovém věku před suterénním barem na pražských Vinohradech a ukazuje na moje výrazně vykrojené tílko. „Nezlobte se na mě, ale já vám to musím říct. Tohlencto tady chlapi nikdy nenosili. To je, jako kdyby ženský chodily bez podprsenky.“ Potáhnu z cigarety, kouř v sobě držím, co nejdéle to jde, a přemýšlím, co odpovědět. Vtipná reakce typu „OK, boomer“ mě bohužel v tu chvíli nenapadla. Zamumlám něco v tom smyslu, že to unesu a Praha snad taky.
Paní, která vylezla z toho samého pajzlu jako já, to kupodivu myslí naprosto vážně a pokračuje: „Vy nejste rodilej Pražák, že ne?“ Určitě jsem si z jižních Čech přinesl pár zlozvyků, ale záliba v sexy tílkách k nim rozhodně nepatří – k tomu jsem přičichnul až v Praze, ve městě, jehož úroveň prý snižuju. Típnul jsem cigaretu a pronesl větu, z níž mi na poloobnaženém těle naskočila husí kůže už ve chvíli, kdy jsem ji pronášel: „Časy se mění.“ Žena se ale nenechala zastrašit a z voleje vypálila: „Ale k horšímu!“
No nic, jdu zpátky dovnitř a pustím to z hlavy. Později ve mně ale bizarní konflikt začne hlodat. Ve výsledku mi nevadilo ani tak to, že se do mě kvůli stylu oblékání naváží žena v černých kalhotách, zeleno-bílém pruhovaném tričku a červené větrovce, ale to, že už se ani nedokážu autenticky naštvat – co je jí sakra do toho, co mám na sobě! Ale i to mě nakonec přešlo.
Možná dělám něco špatně. Většinu svého dospělého života se držím hesla: Nikdy nic nedělej a nic neříkej, když můžeš strnule stát a významně mlčet. Věřil jsem, že mi takový postoj může zajistit vcelku komfortní život, ale když o tom tak uvažuju, už se mi mnohokrát vymstil. Vzpomínám si, jak jsem tenhle přístup jednou praktikoval na zahrádce hospody U Veselé kozy a zničehonic mi kolem hlavy prolétl skleněný popelník… Asi budu muset zapracovat na tom, aby moje nečinnost a mlčení nepůsobily vyzývavě, ale jenom prázdně. Zatím si aspoň užívám radost z toho, že je stále ještě co degradovat.