Ilustrace Olena Nurmamedova
Tento komentář píšu necelý týden před krajskými a senátními volbami, takže neznám jejich výsledek, nicméně dá se předpokládat další propad SOCDEM a obecně levice. V posledních týdnech se v levicových intelektuálních kruzích intenzivně diskutuje možnost široké koalice levicových politických stran či subjektů: od Zelených přes SOCDEM až po Stačilo! (resp. KSČM). Takové, byť jen třeba strategické spojení, však s sebou nese mnohá úskalí. Jaké jsou například garance, že do nějaké účelové volební koalice nakonec nenaskočí strany a hnutí, které si nebezpečně pohrávají s nacionalismem?
Mezi klíčové výzvy současnosti patří řešení dopadů klimatické krize, posílení či obrana demokratických (reprezentativních) principů kolektivního rozhodování (vlády) a řešení sociálně-ekonomických nerovností. Hlavní otázka tedy zní: Jakou základní hodnotovou strukturu poskytující prostor pro hledání odpovědí na tyto výzvy je možné považovat za levicovou?
Již samotné uznání těchto problémů jako klíčových je podle mého soudu jedním z fundamentálních testů levicovosti. Popírání klimatické změny či jednostranné útoky na migrující osoby z oblastí zasažených klimatickým rozvratem či válkou levicové být prostě nemohou. Proč tomu tak je? Myslím si, že nejobecnější vymezení levicového vztahování se ke světu spočívá v hlubokém respektu k emancipačnímu cíli lidstva, do nějž by měly být zahrnuty co nejširší vrstvy společnosti. Nejde patrně o cíl, který by bylo možné plně realizovat, spíše se jedná o hodnotový horizont. Je třeba dodat, že doplňkem tohoto principu je, že emancipace jedněch nemůže probíhat na úkor druhých, což trochu připomíná pozice klasického liberalismu. Zní to banálně, ale součástí základního hodnotového korpusu levice je – opět formativní – idea, že osvobozen budu až tehdy, budou-li svobodní všichni. To jsou velmi náročné univerzální požadavky, k nimž by se ale každý levicový politik či politička měli hlásit.
Podívejme se nyní na potenciálně nejproblematičtější článek velké levicové koalice, tedy KSČM. Část levice má obavu, zda míra taktického zapojení nacionálních rysů do vymezení pozic a politiky této strany není již vlastně čistým nacionalismem, respektive zda je to vůbec ještě levicové. S přihlédnutím k výše popsanému vymezení hodnotového rámce levice se národní identita stává do určité míry nástrojem, který může být nebezpečný. Na jednu stranu se s ním dobře pracuje (je snadnou odpovědí na nejistoty globalizace; všichni hovoříme česky, pijeme česká piva, fandíme národnímu mužstvu v hokeji atd.), ale na druhou stranu se jedná o velmi exkluzivní kategorii, na jejímž základě není vůbec těžké z vymezení těch, kteří mají právo na podíl na emancipačním zájmu, vyloučit celé skupiny obyvatel. Kam nacionalismus ve vyhrocené podobě vede, naše společnosti v minulém století zažívaly velmi bolestně.
Narýsovanou spolupráci SOCDEM a KSČM můžeme pozorovat v krajských volbách v Ústeckém kraji, kde společně kandidují právě tyto strany (společně ještě s ČSNS) pod značkou Stačilo!. Kromě zcela legitimních a jasných požadavků (zlepšení infrastruktury, posílení dostupnosti lékařské péče či odmítání další privatizace významné části infrastruktury) se v jejich materiálech dočteme také o neúspěšnosti strategie „převýchovy nepřizpůsobivých“, o diktátu Bruselu, o tom, že koalice Ústí nedovolí, „aby pokračující byznys s chudobou udělal z našeho kraje místo koncentrace uprchlíků, které nám EU vnutí na základě Rakušanova migračního paktu“ a podobně.
Nebezpečné zjednodušování a snaha o zisk hlasů pomocí vyhrocené a zraňující rétoriky nejsou nástroje, které by měly být oporou pro levicovou tematizaci problémů, jež společnost objektivně a bolestně tíží. Takto nebezpečné povzbuzování resentimentu vedoucího opačným směrem, než je emancipační zájem levice, nemůže podle mého dopadnout dobře. Navíc je již z pořadí kandidátů ústecké koalice jasné, kdo tahá za kratší konec (SOCDEM) a kdo je klíčovou silou (KSČM). A právě proto je klíčové rozumět dynamice vývoje programu KSČM. Lakonicky řečeno, její problém není podle mého soudu to, že by to snad byla strana levicová, ale právě naopak – že v mnoha rysech levicová vůbec není.
Výstižně to vyjádřil – byť nezamýšleně – Luboš Blaha, politik ze slovenské strany SMER, který tranzicí k nacionalismu (a možná i k něčemu mnohem horšímu) už „úspěšné“ prochází. Na veřejné akci Stačilo! v Českých Budějovicích na konci srpna si v rámci jednoho vystoupení notoval s Josefem Skálou (KSČM) ohledně toho, jací jsou marxisté, přitom jen několik minut předtím vyzýval k odložení socioekonomické (tj. třídní) roviny a přijetí nacionálních východisek pro formulaci politických cílů a strategií. Vybízel ke koalici konzervativních a tradičně levicových stran v boji proti tomu, co nazval liberálním, duhovým či progresivním fašismem, čímž zřejmě myslel ideologii liberálních elit (pojmy v jeho případě ovšem ztrácejí význam). Zajímavá je zejména výzva ke změně strategie: důležitá nakonec není třída, ale jen národ.
Před tímto vývojem na stránkách A2 varoval již před osmi lety Tomáš Samek, když upozorňoval, že pokud se nebudeme věnovat třídní otázce, transformují se sociální a ekonomické problémy do nacionalismu. Svá varování v zásadě adresoval liberálním silám, protože hovořil o celospolečenské tendenci ignorovat sociální a ekonomické nerovnosti. Nyní se zdá, že se tento trend dostává do nové polohy tím, že se týká samotné levice, která se důsledkem toho štěpí: nacionální sentiment u její části pomalu vytlačuje třídní perspektivu. Tak se stane, že původně levicoví myslitelé zakládají nacionální spolek Svatopluk, odkazující k mýtu o Svatoplukových prutech. Pokud někdo v SOCDEM chystá zmíněnou koalici, nečeká ho z dlouhodobého hlediska snadné rozhodování. Zdánlivé, drobné ústupky totiž mohou vážně poškodit samotné základy sociální demokracie.
Autor je spolupracovník redakce.