Povídka pseudonymní spisovatelky Maji Rysové je exponována několika dramatickými momenty v proudu všednodennosti, jež spojuje strach ze ztráty. Ten plyne nejen z bolestivých vzpomínek, ale i z neuskutečněných okamžiků.
„V přírodě nic neexistuje samo.“
Rachel Carson
Prochází kolem železničního přejezdu. Pes zaštěká. „Zpátky. Vrať se!“ křičí. Pes ale jako by se odstřihl od reality, čmuchá kolem kolejí, chytá stopu a běží přímo po železnici, žene ho nějaká neuchopitelná touha, nepopsatelný puzení, který ona ne a ne pochopit.
„Stůj! Stůj! Poď sem!“ křičí, ale je to marný. Nezbývá než běžet za ním. Nebo ho nechat běžet?
***
Auto rachotí stejně jako vždycky, má svoje roky, ale motor šlape. Najednou se ozve rána. Nestihne doříct větu. Přitom to byla ta nejdůležitější.
Z auta se kouří, stojí uprostřed dálnice, kolem jezdí stotřicítkou všechno možný. Prohlídne ho, ale je jasný, že s tímhle si sama neporadí. Není to prasklá guma. Vehikl pravděpodobně dosloužil. Jenže zrovna teď se jí to fakt nechce řešit, chce zavolat na číslo, se kterým před chvílí mluvila. Místo toho bude muset zavolat do pojišťovny. Povinný ručení. Odtahovka. …
