Rubato 2024, 58 s.
Formulace ústředního principu spotřební kultury by mohla znít: „Stačí zmáčknout tlačítko, a co má být přede / mnou, je okamžitě přede mnou.“ Návazná deklarace všemohoucího, v důsledku však solipsistního postoje vůči skutečnosti by zase zněla: „Svět se sotva pozorovatelným dorovnáváním / přizpůsobuje tomu, jak se dívám.“ Čili svět se přizpůsobuje mně, nikoli já jemu! Za všechny, kdo by si to chtěli zkusit, otestoval Luboš Svoboda VR headset (brýle produkující 3D obraz virtuální reality) a o své zkušenosti napsal cyklus básní. Víceméně střízlivý záznam pohrávání si s VR headsetem a evidence účinků plynoucích z konfrontace hmatatelné skutečnosti a virtuální reality mají v knížce svoji vývojovou dynamiku, která upomíná na iniciační cestu za poznáním a vnitřní proměnou. Úžas nad netušenými možnostmi přechází ve zpola pobavenou, zpola děsivou reflexi vedlejších účinků v čele s kinetózou (nevolností z pohybu). Úsilí adaptovat se na nový způsob vnímání a zhodnotit rozšířenou perspektivu života, byť virtuálního, střídá smutné doznání toho, kdo ochutnal rajské ovoce, ale byl nucen vrátit se do trudné současnosti. A přitom to bylo tak strhující. Pohlaví ženy, která ti chcala do obličeje, bylo vidět stejně ostře jako její obličej. Renesanční perspektiva se mohla jít vycpat! Ale teď, bez brýlí? „Dobře známé je méně realistické než to, / co mám možnost spatřit poprvé.“ Po krátkém průzkumu virtuální reality, kdy se existence přesunula do očí, autorovi opět narostly ruce. Něco cizího, znepokojivého, zastarale neohrabaného. Vlastně nového.