„Tohle je málem zjevení!“ píše básník Ivan Wernisch v krátké předmluvě ke knize Zachyceni. Lubomír Verner se skutečně zjevil jakoby odnikud a jeho debut se vymyká všem standardům. Své čtenáře spíše než cokoliv jiného vyzývá na duel.
Kniha Zachyceni (2023) debutujícího Lubomíra Vernera se brání jasnému čtení, jednoduché interpretaci, dokonce i jakémukoli alespoň přibližnému žánrovému zařazení. Knihu tvoří pět oddílů, z nichž tři se dále dělí na krátké, povětšinou jedno- až dvoustránkové mikrotexty. Nijak na sebe nenavazují, zcela volně se v nich střídají motivy, zasazení i formy. Jako by možnosti, co vše mohou texty pojmout, byly neomezené. Může se tak přihodit, že vedle sebe stojí dialog s božstvem a variace na zapomenutý francouzský film, osvětové školení hasičů a případ vraždy mezi myslivci. Společenská témata se ocitají v sousedství pasáží prodchnutých absurdním humorem či reflexí literární tvorby: „Jestliže tito ziskuchtivci vstoupí do vaší země, je třeba jim vyhlásit boj na život a na smrt“; „Zamžená dioptrická skla hrobaře Drefonse odjakživa přitahovala vůni linoucí se z podpaží mrtvol (…) toužících po zašimrání“; „S lopotou v sobě hledáme sdělitelné slovo neokrášlené …
