Větrné mlýny 2024, 56 s.
Debutová sbírka Sufiana Massalemy, možná poněkud prvoplánově nazvaná Možnosti přehlíženého, může při letmém prolistování připomenout nesčetněkrát variovanou poetiku Skupiny 42, důkladné čtení však čtenáře zavede mnohem dál. Ačkoli se zcela jistě jedná o sbírku zasvěcenou periferii, zásadní tu nejsou periferní prostor, periferní bytosti a nakonec ani periferní úhel pohledu, těkající mezi „Jizerkami, Prahou a Blízkým východem“. Pokud je opakem periferie centrum, pak lze v souvislosti s touto knihou mluvit o periferním sebe-vědomí a nemožnosti ustavit základ vlastní identity z mnoha rozdílných fragmentů. Lze tyto útržky pospojovat? Perspektiva je sice stále zaměřena ven, ať už na betonová hřiště, pouště, mešity na Žižkově či parkoviště v Rijádu, ale pod všemi věcnými popisy neustále tepe nutkání po přesném vymezení sebe samého: „být tvarem / načrtnu pevné hranice / vyplním své obrysy“. Absenci „pevných hranic“ v básních sekunduje všudypřítomný pohyb, nikdo a nic nezůstává na stejném místě, což je někdy k pláči, ale mnohem častěji je zde cesta chápána jako nutná podmínka k životu či jeho důkaz. Pohyb klade Massalema do souvislosti s arabskou kulturou (a tím i se svými částečnými kořeny) a nakonec se paradoxně stává jedinou konstantou identity básnického subjektu. Poslední verše tak lze chápat jako nalezení dlouho hledaného, čímž dostává další rozměr i název sbírky: „pohyb je svatý / svaté jsou tělo a duše / ve snaze dosáhnout vzdáleného / je čas / jít.“