Tělo jako anektované území

Knihu Jak se líčit v nemoci (2024), obsahující básně a deníkové záznamy v Česku usazené ukrajinské básnířky Iryny Zahladko, provázejí dvě velká témata: nemoc a válka. U deníkových zápisů provokativně chybí datum – nahrazují ho tři pomlčky, což navozuje dojem bezčasí. V čase nás ukotvuje jen refrén upozorňující na počet dnů, jež uplynuly od začátku ruské invaze na Ukrajinu. „Po 24. únoru už se nevzbudím pětadvacátého. / 24. února už trvá 51 dnů. / Jediným přáním je skutečné zítra. / Přáním, které zní uprostřed války / jako křik nemluvněte / narozeného v krytu.“

Mezi péčí a lhostejností

Záznamy od básní odlišuje kurzíva, jinak se ale vzájemně prostupují v prostoru i tématech. Někdy tak zbytečně brání subjektivní interpretaci a opakují to, co zvládl dostatečně sdělit poetický jazyk. Jejich funkčnost ovšem spočívá v tom, že dokumentují proměňující se zvyklosti. Celá sbírka se pak nese v rytmu pravidelných i nepravidelných činností, jako jsou jídlo, spánek, osobní hygiena, procházky a návštěvy nemocnice. „Zítra zkusím jíst s většími intervaly a trochu víc. // Zítra chci na procházku aspoň kolem baráku. Myslím, že bych to zvládla.“ Neustále nás tak upozorňují na existenci reálné zkušenosti, autorku si od díla odmyslet nemůžeme. Grafické rozlišení nakonec nehraje takovou roli, protože úryvky z deníku významy básní sice rozšiřují, avšak nepostrádají stejnou autostylizaci a jazykovou hru, která se projevuje například kombinací češtiny, angličtiny a ukrajinštiny: „Stáří je v ukrajinštině stárisť, / slyším tam starost“, podobně jako v Tváření, nebo odkazováním na zvukovou stránku slov („září – / jméno, které // skřípe / skřípe / skřípe“).

Fixace na každodenní rutinu je projevem snahy o to, aby i v mimořádných a mezních situacích člověk fungoval normálně: „Poslední dobou mám starost z dlouhého spaní. Poslední noc trvala 12 hodin. Poslední hodinu jsem jenom ležela. Tři předtím – jenom dřímala, budila se. Zítra zase zkusím vstát dřív.“ Rituá­ly a pravidelnost vyžaduje péče o sebe, která může působit jako banální starost, ale také může být jediným východiskem z „pustiny pod víčky“. Na povrch pak také vyvstává otázka, jak se líčit v nemoci. Autorka se ptá sebe i čtenáře a ukazuje tak na kolísavost mezi péčí a lhostejností, líčením a přetvářkou. Obě strany na sebe neustále narážejí, svět „tam“ se střetává se světem „tady“: „Moje kamarádka se tváří, / jako by válka neexistovala. // Řeší vztah a dětské nemoci, / navrhuje, abychom si zašly na zmrzlinu.“ Všudypřítomnou úzkost pak způsobují jak pocity nebezpečí („Kdo mi poskytne zbraň / k vytlačení války z ložnice?“), tak i bezpečí („Sedím v sobě jako v krytu, / který bombarduje pěkno světa“).

Hlavy jako vejce

Nemoc i válka člověka zdánlivě redukují jen na tělo. A právě skrze něj se také propojují: „Pacienti a pacientky, kteří chodí na chemo nebo nedávno skončili, jsou si zarážejícím způsobem podobní. Plešaté hlavy jsou jako vejce, všichni mají trochu nateklá těla. Takoví Humpty Dumpty (had a great fall). // A většina z nich jsou opravdu ženy. Pořád potvrzujeme nějaké statistiky: // Čechová, Tatínková, Bratrová, Manželová, Vlastencová, Kostelová, Patriarchátová (…)“ Člověk se stává tělem, směsí fyziologických potřeb, pouhým soupisem genetických informací nebo jedním z počtu mrtvých. „První oběti ve Lvově, říkám, / 7 mrtvých, 11 zraněných.“

Dokonce i lyrická mluvčí o těle chvílemi hovoří s distancí, jako by se jednalo o oddělený celek („Tělo jako by se proti mně vzbouřilo.“) nebo složeninu ještě menších jednotlivostí („Hlava je anektovaným územím, / ohniskem bojů. // Budu si pamatovat, jaký život měl zbytek těla?“). Vykreslené obavy o ztrátu ochlupení pak o to více poukazují na křehkost a necelistvost formy: „Se zvědavostí i obavou / čekám na ráno, / kdy všechny moje řasy a obočí / zůstanou na polštáři. / Studený vánek / je unese otevřeným oknem. / Králíček, nejmenší evropský pták, / si z nich udělá nejmenší evropské hnízdo.“ Jednotnost zpochybňuje také střídání osob nebo operace s postavou „NeJá“ („K. občas dorazí s NeJá na psychiatrii a jednou o tom napíše báseň“).

Prostřednictvím vlastního těla (jeho potřeby, reakce, krajiny) však autorka navazuje ten nejtěsnější vztah sama k sobě a k situaci, v níž se nachází. V básni začínající verši „Putuji svým tělem jako krajinou – / všude je válečná zóna“ se přes místa na kůži dostává do míst zničených válkou: „Nad klíční kostí vybublává kryt, / vedle pod kůží nahmatávám umělou hadičku – / tunel metra plný spících lidí.“ Tělo je médiem pro komunikaci mezi světem uvnitř a světem venku a v obou z nich se válčí.

Vztah přítomných témat se zdá na jednu stranu paralelní („Válčím dvě války. / Jednu – něhou, / druhou – nenávistí.“), v textech se propojují a komunikují spolu („V mém snu / si lidé z čekárny na onkologii / povídají s lidmi z ukrajinských nemocnic.“). Na druhou stranu s vědomím cizího utrpení Zahladko v textech problematizuje vlastní situaci. Vystihuje pocit na pomezí viny a bezmoci, kdy trivializujeme svou bolest ve srovnání s bolestí druhých. „Moje nemoc je ve stínu války rouháním,“ čteme v doslovu.

Chybí nám slovní zásoba

Sbírka Jak se líčit v nemoci působí jako vnitřní dialog vedený potřebou ohledat tvar něčeho nového. Zahladko nechává čtenáře nahlédnout do koloběhu svých úvah, strachů i zvyklostí, provází ho válečnou krajinou těla i mysli. Střídáním osob, zapojením NeJá i kombinací básní s deníkovými záznamy otevírá množství možných perspektiv, které jsou pro uchopení něčeho tak neforemného nutné. „Budeme potřebovat / hodně nových slov. / Teď se na všechno dá povědět jen: / zmatek.“ Přestože přiznává nejistotu, její výpověď nedostatečná není. Promlouvají k nám doslovná pojmenování pocitů („Já se bojím. Necítím se v bezpečí. A proto je mi smutně a depresivně.“) i samotné hledání vhodného vyjádření („Občas je těžké pochopit, v čem spočívá nespokojenost dané chvíle. Ale často / SE prostě CHCE / ABY BYLO JINAK / aspoň trochu.“)

Zacyklením do úzkostlivé péče a její dokumentace Zahladko velmi přirozeně odhaluje vlastní křehkost. Tu ale střídavě zpochybňuje distancí od sebe samé. Tělo tu pak slouží jako (společný) prostor pro projekci, kde se setkává vnitřní s vnějším. Jak se líčit v nemoci umožňuje vstoupit do dialogu mezi poezií a deníkovými zápisy, vybízí k poměřování výpovědní hodnoty obou útvarů a zároveň se dotýká problematiky míry provázanosti autorstva a lyrické/ho mluvčí/ho. Prostor i otázky, které nastoluje, zůstávají ovšem stále otevřené.

Autorka studuje bohemistiku.