Před sto sedmdesáti lety se v Chotěboři narodil spisovatel Ignát Herrmann. Z následujícího textu, který aktualizuje autorovo dílo, se dozvídáme, zda přežily jeho „svědecké“ obrázky z pražských ulic konce devatenáctého století a jak dnes můžeme číst jeho průměrné a z principu nesvobodné postavy.
„Těm, kdo kladou důraz na cílevědomý autorský záměr a domýšlení do obecných konsekvencí – těm bude Herrmann vždycky autorem okrajovým. Jeho práce se v rozhledu, tvaru, v tématech i v hrdinech drží skutečně při zemi. Své postavy a příběhy až příliš často nemá v moci, neumí je podrobit své koncepci, nedokáže o nich pronést důsledný soud. Neví si rady ani se čtenáři, podléhá jejich zakázce a vkusu, vyhovuje jim a je v tomto ohledu podobně nesamostatný jako mnozí jeho bojácní hrdinové, vlečení nárokem a názorem druhých.“
Snadno budou souhlasit s Emanuelem Fryntou ti, kdo se přidrží kulturního povědomí o díle Ignáta Herrmanna – pokud tedy nějaké povědomí v tomto případě ještě dnes působí. Žánrové obrázky? Průnik humoru, idyly a povahokresby? Kritika malicherných lidských třenic? Fryntu je možné litovat i obdivovat. V doslovu pro devatenácté vydání Otce Kondelíka a ženicha Vejvary (1974; knižně poprvé 1898) neměl lehký úkol, jestliže chtěl přiblížit Herrmanna …
