To místo není na plátně s portrétem mořských vln nebo na rytině s portrétem plachetnice, ale klidně by mohlo být. Když tam stojím, vždycky se cítím jako v obraze: divím se a nevěřícně zírám kolem sebe a zároveň mě ani na okamžik neopouští vědomí toho, že jsem pozorován, že mám diváka, jemuž máloco unikne. A i když si za ty oči, které si mě prohlížejí, často domýšlím a dosazuju zvířata nebo věci (jiné lidi spíš ne), dobře vím, že se na sebe dívám já sám. Z toho konec konců vyplývá moje roztržitost, afekt a lhavost při pozorování světa vůbec. A pocit osamění. Nedovedu doopravdy pozorovat – právě u nádhery moře je to zřetelné. Jen se dál učím.
Marina di Ravenna. Kotviště u Ravenny, kousek od trajektu, který je spojuje s Porto Corsini. Plachetnice, plachetnice, plachetnice a jachty, čluny s kajutami i bez nich, stěžně a malé i větší parníky. Hned vedle rybí restaurace s nejlepšími grilovanými rybami na pobřeží, jejíž nejvzdálenější venkovní stoly se užuž dotýkají rybářských …
