Po snímku Chudáčci se režisér Yorgos Lanthimos vrací k poetice svých starších řeckých děl, byť v podání hollywoodských herců. Povídkový triptych Milé laskavosti opět nechává protagonisty zakoušet poněkud patologické verze Wittgensteinových řečových her. Nabízí se však otázka, zda je tato podvratnost stále nosná.
Ve filmu Milé laskavosti se Yorgos Lanthimos vrací ke svým kořenům – a zároveň naráží na jejich limity. Téměř tříhodinový počin složený ze tří povídek, v nichž stále tíž špičkoví hollywoodští herci a herečky předvádějí variace na režisérovo trademarkové „řecké podivno“, odhaluje, že autorova poetika je sice v lecčem subverzivní, ale zároveň celkem snadno replikovatelná.
Vyšinuté řečové hry
Yorgos Lanthimos se svým průlomovým filmem Špičák (Kynodontas, 2009) stal vůdčí osobností takzvané divné řecké vlny, která spolu s ním vykvetla a posléze i zvadla, když se přesunul ke koprodukčním anglicky mluveným projektům s mezinárodními hvězdami. Nejpůsobivějším reprezentantem Lanthimosova autorského stylu je snímek Alpy (Alpeis, 2011), kde režisér ubral na prvoplánovém šoku a více se soustředil na zkoumání tématu mezilidské komunikace, zejména řeči jako nástroje, který přináší ani ne tak porozumění světu, jako spíš pravidla a meze toho, co z našich niterných …
