LP, Invada Records 2024
Možná to není úplně spravedlivé, ale britská skupina Beak> bývá označována jako „další projekt“ hudebníka a producenta Geoffa Barrowa, který se proslavil jako jeden z členů Portishead. Přestože v Beak> působí i jiní respektovaní hudebníci nezávislé scény, jsou nahrávky kapely vnímány jako pokračování Barrowovy diskografie. Tomuto přístupu ostatně nahrává i chronologie: Portishead své poslední album vydali v roce 2008 a Beak> debutovali hned v následujícím roce. Návaznost je navíc patrná i ve stylu. Portishead na své třetí desce přitvrdili a představili vizi jakéhosi postapokalyptického světa, kde v atmosféře infikované radioaktivními částicemi lze sotva dýchat. A podobný náhled rozvíjejí také Beak>, byť v poněkud rafinovanější podobě. Skladby se méně přizpůsobují pevným písňovým strukturám a je v nich více prostoru pro experimentování. Zatímco v Portishead výsledný dojem z velké části utváří tklivý zpěv Beth Gibbons, Beak> posluchače dokážou ochromit dokonale přesným, strojovým výkonem. Většina tracků jejich čtvrtého studiového alba je založena na několika motivech, které se pravidelně vracejí. Zároveň ale mechanickou repetitivnost rytmických vzorců narušuje něco cizorodého, povědomě lidského. Někdy je to zpěvákův hlas, jindy rozvrzané kytarové sólo. V těchto chvílích se krautrocková inspirace potkává s psychedelií. A právě díky této kombinaci je nahrávka tak působivá. Jen těžko totiž můžeme rozhodnout, jestli tu člověk ovládá stroje, nebo stroje člověka.