Šel jsem si koupit novou duši. Cestou do obchodu mě napadlo, že jsem měl kolo nejprve vyzkoušet, zda mi je někdo jen nevyfoukl. Přece ale nebudu lidem a priori nedůvěřovat a podezřívat je, že jsou potvory. Koneckonců, i kdyby duše píchlá nebyla, můžu nákup považovat za investici do budoucnosti… A skutečně – duše byla jen vyfouknutá. „Lidem tedy nevěřit,“ říkal jsem si, když jsem se lopotil s pumpičkou, a v uších mi zněly verše z Radostí života Františka Gellnera (v podání punkové kapely Malomocnost prázdnoty): „Svět, jak byl, vždy bude stejný, / život stejně beznadějný…“
Pak jsem si ale vzpomněl na brilantní esej rakouského novináře a spisovatele Roberta Misika Falešní přátelé obyčejných lidí (a také na pozoruhodnou stejnojmennou inscenaci Divadla Feste), končící slovy: „Musíte mít ty lidi rádi.“ Ptáte se, které lidi a kdo jsou jejich falešní přátelé? Řeč je o všech těch naštvaných, frustrovaných a opomíjených skupinách obyvatel, z jejichž zloby tyjí politici Babišova či Okamurova střihu. Takzvaní obyčejní lidé pomáhají svým falešným přátelům k politické moci a ekonomickým korytům a jejich hrubost vítají jako opozici k pokrytectví liberálních elit, v jejichž očích jsou „lúzry“, „sockami“, „vidláky“ či „dezoláty“. Za těchto okolností je víc než kdy jindy potřeba, abychom se my socialisté řídili zmíněnou zásadou ze závěru Misikova eseje. Vypadá to jako náročný požadavek, ale je to snazší, než se zdá: někdy stačí nafouknout splasklou duši.