Šel jsem si koupit novou duši. Cestou do obchodu mě napadlo, že jsem měl kolo nejprve vyzkoušet, zda mi je někdo jen nevyfoukl. Přece ale nebudu lidem a priori nedůvěřovat a podezřívat je, že jsou potvory. Koneckonců, i kdyby duše píchlá nebyla, můžu nákup považovat za investici do budoucnosti… A skutečně – duše byla jen vyfouknutá. „Lidem tedy nevěřit,“ říkal jsem si, když jsem se lopotil s pumpičkou, a v uších mi zněly verše z Radostí života Františka Gellnera (v podání punkové kapely Malomocnost prázdnoty): „Svět, jak byl, vždy bude stejný, / život stejně beznadějný…“
Pak jsem si ale vzpomněl na brilantní esej rakouského novináře a spisovatele Roberta Misika Falešní přátelé obyčejných lidí (a také na pozoruhodnou stejnojmennou inscenaci Divadla Feste), končící slovy: „Musíte mít ty lidi rádi.“ Ptáte se, které lidi a kdo jsou jejich falešní přátelé? Řeč je o všech těch naštvaných, frustrovaných a opomíjených skupinách …
Tento článek si přečtou pouze předplatitelé
Předplaťte si Ádvojku
Přihlášení
Kupte si A2 v elektronické podobě
