Wydawnictwo Literackie 2023, 208 s.
Julia Fiedorczuk, která do češtiny pronikla zatím jen básněmi nebo krátkými úryvky próz (viz např. A2 č. 8/2015), vyrazila koncem roku 2021 na literární stipendium na samý okraj Bělověžského pralesa s hotovým plánem románu, ale to, co na místě viděla, ji přimělo celý záměr přepracovat. Běženci, kteří se zoufale snaží přejít bělorusko-polskou hranici a dodnes tam čelí oboustranným pushbackům, se tak dostali už na první stránky knihy – spolu s výjevem z hranice Mexika a USA, táborem Moria na ostrově Lesbos nebo tantalovými doly v Kongu. Hrdinkou přerývaného vyprávění je nicméně vyhořelá osamělá novinářka ve středním věku, která o řadě jmenovaných míst psala, navršené nedokončené projekty jí nedají spát a na samotu u Bělověžského pralesa se přijela v podstatě zhroutit, aby se mohla začít pomalu dávat dohromady. Portrét přehlcené mysli, jež se neustále sytí těkavým prohlížením google map – hlavně míst, kde se zadrhávají „spletité cesty těl a kapitálu“ –, ale dál už se nedokáže dostat, je prvním silným momentem knihy. Druhým je pak „vycházka“ do zimního pralesa (a zóny výjimečného stavu), plná napůl snových popisů divočiny, ze které by nicméně nervově i fyzicky vyčerpaná hrdinka dost možná nevyvázla živá, kdyby u sebe neměla evropský pas. V lecčem jako by Dom Oriona navazoval na Běguny Olgy Tokarczuk (2007, česky 2008), ale skrze vzpomínky na zmizelou přítelkyni Lou tu získává navrch motiv ztráty. Ta se týká blízkých, domova, životní rovnováhy, ale i ekosystémů – a vlastně tak všechno spojuje.