S germanistikou a knižní redaktorkou Evou Markvartovou jsme hovořili o kejklířských schopnostech Daniely Hodrové, o radostných setkáních i trýznivém odcházení. Smiřují nás chtonická vyprávění se smrtí? A je v zásvětí místo pro smích?
Když jsem v rádiu poslouchala, jak vzpomínáte na svou přítelkyni Danielu Hodrovou bezprostředně po její smrti, překvapilo mě, že ve vašem hlase bylo mnohem více než sklíčenost slyšet jakési veselí. Může vzpomínka na radostná setkání s blízkým člověkem „přebít“ obrazy jeho trýznivého odcházení?
V určitých chvílích může. Musím se ale přiznat, že jsem odmítla jít do přímého přenosu, protože jsem věděla, že na to nemám sílu. Šárka Jančíková, která se mnou rozhovor dělala, byla nesmírně ohleduplná a empatická. Když jsem se ve studiu najednou rozbrečela, přinesla mi kapesníky, chvilku počkala a pak se to prostě vystřihlo. Tím si jako redaktorka určitě přidělala práci, ale bylo to od ní velmi lidské. Člověk prožívá v podobných situacích smíšené pocity. Všichni to známe, láskyplná vzpomínání na setkání s blízkým člověkem skutečně rozradostňují, ale zároveň rozesmutňují a dojímají podle toho, v jakém rozpoložení se zrovna nacházíme.
Nedávno jste vydala knihu, …
