Letošní bienále umění v Benátkách potvrdilo, jak podstatné jsou pro současné umění dekolonizační perspektivy. Ukázalo ale i to, že se zvuková praxe stala pevnou součástí výtvarného provozu. Strategie sound artu se přizpůsobily současnému uměleckému slovníku, aniž by rezignovaly na svůj modernistický původ.
Jednou z vlastností monstrózních uměleckých akcí typu Benátského bienále je skutečnost, že je v něm možné najít téměř cokoli – včetně děl, pro něž je klíčové médium zvuku. Přestože z nepřeberného množství expozic vyčnívá především hlavní letošní téma – vztah bohatého Severu ke koloniální minulosti –, přehlídka demonstruje i rozmanité způsoby, jakými se zvukové umění vyrovnává se svými modernistickými kořeny. Je zřejmé, že současný sound art opustil mediálně kritické přístupy vycházející z kánonu šedesátých let a prozkoumává nové cesty, jak se vztahovat ke klíčovým otázkám současného světa. Pomáhá mu v tom znovuobjevená intermedialita – kombinace objektů, pohyblivých obrazů a interakcí v prostoru. S její pomocí směřuje k politickým a environmentálním tématům, ale i k novému typu emocionality.
Politické gesto dominuje polskému národnímu pavilonu, který byl přenechán ukrajinskému kolektivu Open Group. Audiovizuální projekt Repeat after Me II recykluje v …
