Nezbadatelná láska nepomíjí

„Devátá vlna smete, / s čím osm hrálo si, / devátá vlna nese, / však živé nenosí,“ píše v básnické sbírce Devátá vlna (1930) Viktor Dyk. Podle námořních legend po osmi malých vlnách přichází mohutná a zkázonosná devátá. V irských mýtech devátá vlna spláchne z tohoto světa všechny, kdo nemají čisté srdce a odvážného ducha, oddělí živé od mrtvých. Ty vyvolené dokáže však uzdravit, vzkřísit a dovést do blaženého světa. A do této nautické metafory skrývá svůj poslední román Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch (2024) i Daniela Hodrová. „Kdy ho dopíšeš? Až za dva roky? To ne! Devátý? Devátá vlna, ta rozhorlená, poznamenává. Román rozhorlený nebude.“

Točité propasti vět

Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch vskutku není psaní rozhorlené, ani horlivé, ale ani jednoznačně smířlivé a odevzdané, jak praví jeho synopse na obálce knihy, přesto – jako devátá vlna – smete všechny předchozí romány. Jedná se totiž o román, který v přeneseném i doslovném smyslu vypráví o posledních věcech (člověka, literatury i samotné autorky). Jedna z pomyslných otázek zní (a možná i první část titulu bychom měli číst spíše jako tázání, nikoli konstatování): Co všechno lze nebo je třeba opustit, zahodit? A co zbude, když se všeho pominutelného zbavíme? Tato krutá bilance nemine ani román jako takový. Eschatologický a thanotologický aspekt sice tvoří tkáň všech beletristických textů Daniely Hodrové, tentokrát má ale její potýkání se smrtí zcela jinou povahu.

Ve Vyvolávání (2010; viz A2 č. 3/2012), jež funguje v podstatě jako jakýsi první zpěv trýznivé komedie, kterou nyní završuje Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch, upíná naději k tomu, že věčnost lze fixovat ve věcech a ty pak vyprávěním ochránit před nebytím. „Není nejvyšším posláním umění bytosti a věci jmenovat, volat je jejich jménem, jako mluvíme tváři v tvář?“ A skutečně litanicky vyvolává své mrtvé, hádá se se smrtí. Elegicky hladký a útěšný rytmus Vyvolávání nahrazují v Točitých větách (2015; viz A2 č. 20/2015) věty, které se „třepotají“ a mizí, shlukují se do hnízd, rodí se z „vlnovek, smyček nebo výdutí“. Sama Daniela Hodrová komentovala v rozhlasovém rozhovoru jejich točitý charakter tak, že „souvětí se stáčejí ke svému jádru“, k „točité propasti, kterou sestupovali Dante s Vergilem na dno pekla“, neboť „složitý větný útvar se snaží obsáhnout závažný děj“, a proto se vedlejší věty „řasí“ a někdy spějí „ke svému konci zadržovaně a oddalují konec, pointu“. Opulentně nařasené záhyby „hadrového chaosu“ Točitých vět pak v Té blízkosti (2019; viz A2 č. 6/2020) vystřídala metafora textu coby zauzlované tkaniny, jejíž vzor se vytrácí. V Co přichází jako by po způsobu Penelopé párala to, co v předchozích zpěvech utkala.

K jakýmu? Mýmu!

Vypravěčka si ale nevybírá jako svou mytickou průvodkyni vytrvalou strážkyni rodinného a manželského štěstí Penelopu, od Trýznivého města (1999) ji provází společně s Miladou Součkovou, Boženou Němcovou, později Bohumilou Grögerovou, Adrienou Šimotovou spíše houževnatá a umanutá Ištar. Sumerská bohyně, která se zbavuje všeho, aby nahá, shrbená a pokořená prošla branami podsvětí. Podobně se v blízkosti toho, co přichází, obnažuje i vypravěčka, stejně jako v nemocnicích svléká šaty, odhazuje i narativní masky, zbavuje se nařasené syntaxe. Poprvé, alespoň pokud si vybavuji, zapojuje Daniela Hodrová do vyprávění vulgarismy nebo nespisovný jazyk. „Petra: Není nic, prázdno, divnej pocit. A když se objeví ve dveřích, je najednou půl dvanáctý. Večer mi Petra říká dobré ráno, dopoledne se loučí dobrou noc. Ó, Petro, dobrou noc! Říkám jí, spi, Petro, čas není důležitej. Co to žvaním?! Není důležitý? Doufám, že na můj výrok vzápětí zapomněla.“ Jako kdyby se v dříve pečlivě strukturované tkanině najednou vypárala nit, a i když takových míst v románu nenajdeme mnoho, o to víc jejich přítomnost působí nepatřičně. Narušují očekávání – závažný děj totiž najednou není třeba (anebo není čas) postihovat složitostí vět, opentlovat metaforami ani máchovskými aluzemi či jiným žvaněním – a nejzřetelněji vystoupí tehdy, když se ozdoby odhodí: „A k čemu tvůj román směřuje? Kam by směřoval? K zániku. K jakýmu zániku? Mýmu.“ Rytmus zůstává – jen upomíná spíše na jarmareční baladu nebo morytát.

Ve Vyvolávání se vypravěčka Daniela ptala, „kolikerým románovým svlékáním budu muset ještě projít, než se z kukly proberu ke své pravé existenci, kolik životů, vlastních? cizích?, mi ještě, mistře Johane, zbývá prožít, kolikery železné boty ještě prochodím, kolik kamenných chlebů sním, než…?“. Nyní se proces metamorfózy završil, otazníky nemizí, ale čas se naplňuje. A tam, kde dříve „bublaly věty pod závojem dýmu z popele“ (Ta blízkost) a posléze hlas utichal v uctivém nevýslovnu mizejících obrazů, pomlček a trojteček, se dere „autentická“ a doslovná realita.

Co zůstává

Do své poslední knihy autorka zakuklila řadu literárních i mytických hor: například Dantův i Komenského Ráj, Mannův Berghof, májový pahorek Máchův, Blaník i finální Petřín, kde její románové putování v nemocnici sester boromejek dospěje k hranici jiných světů. Než spočine na úpatí čarovné hory, znovu prochází své i cizí životy. Všechna umírání blízkých se dějí znovu – matčino, otcovo, Jaroslavovo, Karlovo a přidává se též odcházení dvou blízkých přítelkyň, fotografky Petry Skoupilové a sochařky Vojtěšky Vlčkové. Podobně jako básnickým jazykem probleskne krutá realita v podobě hovorového a nespisovného jazyka, i obrazy umírání a smrti, dříve důsledně metamorfované do žánrové rétoriky (lkaní, mýtu, elegie atd.), rozruší krutá věcnost.

Putování trýznivým městem má mnohem méně magických zastávek, smrtka stále vládne domácímu loutkovému divadlu, ale v ordinacích, čekárnách, nemocničních pokojích má značně civilní ráz. Předsmrtné i posmrtné proměny, způsobené nikoli moirami, ale metastázami, injekcemi, chorobami, lze jen stěží považovat za smířlivé. Matčino šílenství děsí a také tělo, které nad sebou ztrácí kontrolu, znechucuje. V Točitých větách zavinovaly pozůstalé ženy své mrtvé milované muže (např. Dora Diamantová Kafku, Bohumila Grögerová Josku, Daniela Karla i Jaroslava) s něhou do prostěradel, odívaly se pak do jejich županů jako do rubášů. V Té blízkosti šaty načichávaly podsvětím a ti, co se chystali k poslednímu zápasu, oblékali nemocniční pyžama jako zbroj. V Co přichází vypravěčka popisuje matčiny pokálené šaty, nahotu a stud. V předchozích románech se Karlova krev vpíjela do ornamentů koberečku pod psacím stolem, nyní se vrací obraz těla odváženého v tmavošedém pytli. „Ale přesto, že se mí blízcí v románu proměnili, bolestné to zůstává,“ konstatuje vypravěčka. „Jsem požíračka příběhů, která je sama požírána svými příběhy, krev už nekape z koberečku, ale z mých slov.“ Neskrývá ani pochyby, zda má vůbec o svých blízkých psát, netají jejich nevoli a obavy. „Neudělej ze mě loutku,“ žádá například přítelkyně Nina.

Z cizího krev neteče

Cesta na Kouzelný vrch se počíná v červnu 2018 (zápisky končí v červnu 2024) a ne­­může ignorovat podstatné společenské události, jejichž kulisami prochází. Z benátského karnevalu a Wu­-chanu přichází nákaza, v Evropě se válčí. Zásadní historické děje vnějšího světa bere vypravěčka na vědomí, ale pro její osobní boj, respektive kapitulaci mají stejně nepatrný význam jako osudové okamžiky světových dějin v autobiografických záznamech Franze Kafky. Stále se objevují rozhořčení vykladači, kteří se podivují, jak mohl s naprostým klidem do jednoho deníkového řádku vměstnat rakousko­-uherské vyhlášení války a odpoledne na plovárně. Když se za jeho okny na Staroměstském náměstí rozpadá mocnářství, bojuje se španělskou chřipkou. Daniela v bytovém exilu na náměstí Jiřího z Poděbrad čelí osobní kapitulaci. „Vzdávám to nebo se jen odebírám jinam, nebráním se dost nemocím.“ Válečné konflikty, lockdowny, exody a migrace u obou náleží ke konstantám jejich vnitřního světa, v němž čas neběží kupředu od události k události, ale minulé se neustálé znovuprožívá, opakování předjímá to, co přijde, a v jediném okamžiku či gestu splynou osudy smyšlené i skutečné – vypravěčka Daniela hledá kapky krve v románech o Parzivalovi a Hansi Castorpovi, ale ve stejné chvíli do umyvadla vykašlává vlastní; zimní vánice vane do Danielina bytu, ale sníh padá do churavého obličeje Franze Kafky.

Dvě vnější události však do života i do textu vstupují zásadním způsobem, jejich repetice tvoří rytmus vyprávění a ony definují stěžejní motivickou strukturu románu – požár oblíbené rodinné chaty pod Blaníkem a tragická nehoda, která se odehrála na dohled od vinohradského bytu Daniely Hodrové. Na Štědrý večer tam při požáru, který vznikl od vánočního stromečku, uhořela matka dvouletého dítěte.

Nábytek příbytek

Tempo románu určuje sled krátkých kapitol/obrazů, které zpravidla nepřesáhnou dvě strany, jako by na víc už nezbýval při vysilující cestě dech. Zahajuje je scéna, v níž se vynáší poničený, možná lépe pozůstalý, inventář ze zničené chaty. Ze skříněk se sypou relikvie po mrtvých mužích (Jaroslavovy brýle, Karlovy fajfky), otevírají se vetché truhly, ze šuplíků se vynořují zapomenuté předměty a fotografie dávno mrtvých lidí. Neustále a nenadále se z útrob nábytku vytahují různé věci. „Nina si přeje, abych rozezněla harfu: chápala jsem, že si přeje, aby věci, zdánlivě nehybné a němé, byly uvedeny do pohybu, unikly ze zajetí, nalezly své místo, nebo spíš by ho změnily, sádrová hlava by zapěla a nástroj by se rozezněl, a tak dostály svému určení a poslání v tomto světě, jinak jim a nám s nimi hrozí postupný rozpad a zánik.“ Už v Pod­obojí (1991), první části pražského triptychu Trýznivé město (souborně 1999), se věcem dostávalo magické moci. Perziánový štucl, rybí kost nebo talířky a samozřejmě loutky dávaly vyprávění myticko­-realistickou podobu, signalizovaly spříznění fikčních a autobiografických identit. Nejen obálka románu Co přichází potvrzuje autorčinu zálibu v zátiší, která prostřednictvím inscenované skrumáže věcí alegorizují vanitas.

Francouzský filosof Gaston Bachelard, jenž zřetelně inspiroval teoretické texty Daniely Hodrové, ve své Poetice prostoru (1957, česky 2009) interpretuje význam zásuvek a skříní pro básnickou imaginaci. „Skříň a její police, sekretář se svými zásuvkami, truhla s dvojitým dnem jsou skutečnými orgány tajného psychologického života. (…) Vnitřní prostor každé skříně je prostorem intimity, prostorem, který se neotevře každému příchozímu. (…) Ve skříni žije střed řádu, či spíše zde je řád vládou. (…) S láskou opracovaný nábytek někdy tají vnitřní perspektivy, bez ustání proměňované sněním. Otevřeme kus nábytku a nalezneme příbytek. Ve skříňce se skrývá dům.“ Vypravěčka, osiřelá ztrátou prostoru, který ji spojuje s dětstvím a rodinným štěstím, se skutečně ve snech do chaty neustále vrací. Otevírání dvířek a šuplíků ale znovu a znovu poukazuje ke spáleništi, k sutinám, někdejší útočiště a řád zachvátil chaos. Dříve živé věci se ustavičným poponášením, překládáním a vynášením stávají němými objekty a znepokojivými, mlčenlivými svědky současně.

Když promlouvá lavice

Věci v Co přichází už neodpočívají v blaženém ustrnutí melancholických zátiší – nemocní si balí na cestu do sanatorií, po jejich smrti příbuzní věci vyklízejí, prodávají a vyhazují. Když v úvodu Daniela sleduje přenášení ohořelého nábytku, lavice promlouvá: „Co se mnou teď bude? Stála na ní Alice, když skočila, Daniela na ní seděla s babičkou, jedla filé z bufetu a dusila se kostí, seděla na ní nemocná matka. Kam mám jít?“ Právě tyto dvě otázky tvoří jádro románu. Co se mnou bude? Kam mám jít? Lidé se vynášejí stejně jako nepotřebné věci. Daniela se vyklání z okna a v jednom pohledu jí splývá, jak z domu odvážejí v pytli milovaného muže i krabice s jeho literární pozůstalostí. Nejsilnější a nejsmutnější scéna celého románu, alespoň pro mne, nastává ve chvíli, kdy se Daniela ve zcela identickém gestu dívá, jak pracovník Muzea literatury odváží její vlastní texty:

„Včera jsem nemávala jen Petru Kotykovi, s nímž se znám už dlouhá léta, ale celé velké části své bytosti uložené ve třinácti krabicích od banánů, navršených až po okraj mými poznámkami, výpisky z literární teorie, filosofie a beletrie, katalogy témat a rukopisem Chvály schoulení, většinu teoretických rukopisů jsem neuchovávala. (…) K rozhodnutí věnovat toto vše Archivu Památníku literatury jsem dospěla na poslední chvíli, původně jsem chtěla předat do péče Archivu jen korespondenci, v níž tvoří největší a nejcennější část stovky dopisů od básníka Emila Juliše, adresované od sedmdesátých let Karlovi a později převážně mně. A tak jsem vlastně mávala i Emilovi a Susanně Roth a Marritě, Evě Stehlíkové, ti všichni přepluli nebo přeplavali Léthé, jiní, jako Vojtěška Vlčková, se k podsvětní řece blíží.“ Samozřejmě, že zde nalézáme typická literární topoi loučení, parzivalovské nahlížení do vlastního hrobu a podobně, nepřekvapí ani lehkost, s jakou se spisovatelka zbavuje svých teoretických textů. To, jak smlouvá a lpí (a čtenáři i ona vědí, že marně) na rukopisech románů, ale rozjitřuje. „Kdybych mu i ty vydala, odešla by nebo vlastně odjela by z domova celá moje bytost. Ještě ne, ty ještě ne! volala jsem.“

Už jde

V prologu k básnické próze Město vidím… (1992) se vlastně Danielina pražská komedie počíná – z dětské postýlky pozoruje světelné pásy na stropě, poslouchá tramvaje a město si představuje jako spící šelmu. „Dech šelmy, horký a exotický, někdy zavanul oknem, zalil mě jako vlna. Šelma v doupěti však nespala, číhala. Na můj příchod?“ Vstupuje tedy do města a znovu, nikoli naposledy, připodobňuje svou pouť k Dantovi či Komenskému: „Já jsem své rodné město opustit nemusela, a přece pro mě bylo a je trýznivé. Sestup do města, sestup takřka ve smyslu iniciační katabáze, je pro mne sestupem do jeho minulosti, ale zároveň sestupem k sobě, k vlastní identitě.“ A přestože v listopadu 1989 přestalo být město dočasně trýznivé, konstatuje autorka v textu dokončeném během podzimu 1990, „tam, kde se nad peklem a očistcem v Dantově Komedii rýsuje hora ráje, nemohu básníka následovat“. A opravdu také v průběhu následujících třiceti let ve svých románových textech mísí popel, sisyfovsky upíná pohled k hlubinám. Podsvětí někdy číhá u eskalátorů v metru (třeba v románu Perunův den, 1994), propast ve výtahové šachtě nebo pod balkonem v Lucemburské ulici.

Zdá se, že nyní lze koloběh věčných návratů konečně přerušit. V samém středu trýznivého města se otevírá cesta vzhůru na Kouzelný vrch, a tak „už jde, pobíhá za Jaroslavem a Karlem, za rodiči, za babičkou, za Bohunkou a Adrienou a mnoha dalšími, kteří šli před ní už dávno nebo ani ne před rokem a teď ji na druhé straně vyhlížejí a vzrušeně mezi sebou gestikulují“. Po máchovsku se pohled z kolébky spojí s večerním hlaholem zvonů. Rozžehná se s městem, dopíše román (na rozdíl od Petry Skoupilové a Vojtěšky Vlčkové své dílo stihla dokončit) a „spočine v očistci a vzápětí už je v ráji“.

Je to obraz blaženosti? Štěstí? Má i její komedie dobrý konec? Nevím. Závěrečné pasáže románu zazněly namísto tradiční smuteční řeči na spisovatelčině pohřbu a dokázaly dát truchlení smysl. Netroufla bych si tvrdit, že i úlevu a katarzi, a už vůbec ne, zda mohly přinést útěchu autorce. Ale rozhodně ukazují, že odešla spisovatelka, která důvěřovala tomu, že literatura, požírání příběhů toto všechno dokáže. „Copak už dávno nevplétám minulost do přítomnosti? Různé časy se přece neustále spojují v jediný, v ten, v němž láska, nezbadatelná, nepochopitelná, nepomíjí.“